Článek
A taky toho, jak se od žen našeho věku čeká, že budou vděčné za každou změnu prostředí, i když je tam plíseň v koupelně. Penzion vypadal na fotkách krásně. Dřevěné trámy, snídaně, wellness, výhled na les. Zaplatily jsme dopředu.
Realita byla vlhčí. V pokoji byl cítit odpad, topení šlo jen napůl a na prostěradle byl flek, který jsem si odmítla zkoumat blíž. Sestra měla v koupelně černé spáry, Mileně nešel zámek na balkon a sousedka dostala pokoj nad kuchyní, kde od šesti ráno bouchaly plechy. Když jsme to řekly na recepci, mladík za pultem se usmál a pronesl, že starší dámy bývají citlivější na detaily. Detaily. To slovo mě provázelo celý víkend.
Nechtěla jsem si kazit pobyt. To si člověk říká vždycky, když už zaplatil a nechce působit jako potížistka. Šly jsme na procházku, daly si polévku, večer seděly v jídelně a snažily se smát. Jenže v noci jsem kvůli zápachu z odpadu skoro nespala. Ráno jsem na recepci požádala o jiný pokoj. Mladík řekl, že mají plno. Zeptala jsem se, jestli tedy pošle údržbu. Poslal paní s osvěžovačem vzduchu. Ta stříkla dvakrát do koupelny a tvářila se, že civilizace zvítězila.
U snídaně jsme zjistily, že každá řešila něco. Ne velké katastrofy, ale věci, které by se v penzionu za tu cenu dít neměly. Milena vytáhla telefon a ukázala fotku rozbité kliky. Sestra měla fotku plísně. Já odpad. Sousedka nahrála bouchání kuchyně v šest ráno. Nejdřív jsme se tomu smály. Pak jsem řekla, že to sepíšeme. Sestra si povzdechla, že zase budu dělat úřednici. Odpověděla jsem, že úřednice občas spí líp než citlivá dáma s osvěžovačem.
Vzaly jsme papír z recepce a sepsaly závady pokoj po pokoji. Věcně. Číslo pokoje, závada, kdy nahlášeno, reakce personálu. Žádné urážky, žádné výkřiky. Když jsme to odpoledne donesly majitelce, změnil se tón. Nebyla hrubá, jen chladná. Řekla, že penzion je starší a má svůj charakter. Milena se zeptala, jestli charakter znamená nefunkční zámek. Sestra dodala, že černá plíseň není rustikální prvek. Sousedka mlčela, ale pustila nahrávku ranní kuchyně. Bylo po poetice.
Majitelka nejdřív nabízela kávu zdarma. Pak láhev vína. Nakonec slevu deset procent. To by možná prošlo, kdyby recepční předtím nemluvil o citlivých dámách. Řekla jsem, že chceme buď odpovídající slevu za konkrétní nevyhovující pokoje, nebo písemné potvrzení, že jsme závady hlásily a penzion je neuznává. To poslední se jí nelíbilo nejvíc. Papír má zvláštní schopnost kazit mlhu.
Dostaly jsme slevu třicet procent a omluvu. Ne slavnostní. Spíš sevřenou, ale písemnou. Poslední večer jsme seděly na terase v bundách a pily vlastní čaj z termosek, protože hotelové víno jsme odmítly. Byly jsme unavené, ale nějak veseleji. Sousedka, do té doby nejtišší, řekla, že si celý život myslela, že reklamovat je trapné. Milena odpověděla, že trapné je spát u smradu z odpadu a ještě poděkovat za snídani.
Po návratu jsme napsaly recenzi. Slušnou, přesnou, s fotkami. Penzion na ni odpověděl, že nás mrzí naše zkušenost a že si váží zpětné vazby. Ta věta byla tak prázdná, až jsem se zasmála. Ale pod recenzí se ozvalo několik lidí, že měli podobný problém. Možná jsme nebyly první. Jen jsme byly první čtyři starší ženské, které si řekly, že citlivost není diagnóza.
Další výlet plánujeme jinam. Tentokrát čteme recenze důkladněji a Milena vytvořila sdílený seznam otázek pro ubytování. Smějeme se tomu, ale použijeme ho. Člověk nemusí ztratit radost z cestování jen proto, že si přestane nechat líbit vlhký pokoj. A když nám příště někdo řekne, že jsme citlivější na detaily, nejspíš odpovím, že ano. Proto jsme si jich konečně všimly všechny.
