Článek
S mou tchyní Danou to nebyla láska na první pohled. Byla to generálka, přísná žena, která si potrpěla na etiketu a perfektně vyžehlené ubrusy. Trvalo roky, než jsme k sobě našly cestu. Ale když onemocněla a zůstala upoutaná na lůžko, byla jsem to já, kdo u ní seděl. Ne její dcera, která žije v zahraničí a posílala jen drahé kytice, ani můj manžel, který útěk před nemocí řešil prací. Byla jsem to já, kdo jí měnil pleny, kdo jí mixoval jídlo a kdo ji držel za ruku, když v morfinovém deliriu křičela na neviditelné démony. Mezi námi vzniklo pouto, které bylo syrové a opravdové. Znaly jsme svá nejhorší tajemství. Dana nebyla světice, měla sarkastický, černý humor, kterým jsme společně čelily blížícímu se konci.
V den pohřbu jsem byla na pokraji sil. Nespala jsem týden. V obřadní síni bylo dusno, vůně lilií se mísila s těžkým parfémem mé švagrové Alice. Alice stála v první řadě, v dokonalém černém kostýmku, a dojatě si utírala suché oči krajkovým kapesníčkem. Hrála roli truchlící dcery dokonale, přestože matku neviděla půl roku. Já jsem stála vedle ní, v ošoupaných lodičkách, třásla jsem se zimou a únavou. Cítila jsem se jako natlakovaný papiňák.
A pak začal mluvit řečník. Byl to mladý muž, který Danu evidentně v životě neviděl. Četl z papíru fráze o „pokorné služebnici boží“, o „tiché a mírné ženě, která nikdy nezvýšila hlas a rozdávala jen lásku a pohlazení“. V tu chvíli mi hlavou bleskla vzpomínka na minulý týden, kdy Dana, i přes svou slabost, vyhodila misku s polévkou do vzduchu a jadrně zaklela, protože byla málo slaná. Představila jsem si, jak by se Dana tvářila teď, kdyby slyšela, že je „mírná ovečka“. Ten kontrast byl tak absurdní, tak propastný, že mi v krku přeskočilo. Chtěla jsem zakašlat. Chtěla jsem ten zvuk udusit v kapesníku. Ale ozvalo se krátké, hrdelní uchechtnutí.
Alice po mně střelila pohledem plným jedu. Ten pohled, ta vážnost situace a ten nesmyslný projev – to všechno vytvořilo smrtící koktejl. Moje bránice se stáhla v křeči. Snažila jsem se to zastavit, kousala jsem se do rtu, až tekla krev, ale nešlo to. Z úst se mi vydralo další, hlasitější zasmání. Lidé se začali otáčet. Viděla jsem manželův zděšený výraz. „Přestaň,“ sykl na mě. Ale já nemohla. Nebyl to smích veselí. Byl to smích šílence. Byl to zvuk praskající duše. Slzy mi tekly proudem po tvářích, nemohla jsem dýchat, lapala jsem po dechu a vydávala zvuky, které zněly jako chichotání. Musela jsem utéct. Vyklopýtala jsem bočním vchodem ven na vzduch, kde jsem se zhroutila na lavičku a ten hysterický smích plynule přešel v záchvat pláče, kterým jsem ze sebe dostávala tři roky stresu a bolesti.
Když rodina vyšla ven, stála jsem tam už klidná, ale cejchovaná. „Jak jsi mohla?“ procedila Alice, když mě míjela. „Nemáš v sobě kousek úcty. Zničila jsi mámě pohřeb.“ Manžel mlčel. Styděl se za mě. Nikdo se nezeptal, co se stalo. Viděli jen formu, neobsah. Viděli ženu, která se směje smrti, ne ženu, která se hroutí z přemíry lásky a vyčerpání.
Na kar jsem nešla. Věděla jsem, že tam nepatřím. Ne mezi ty lidi, kteří Danu znali jen jako „mírnou paní z fotografie“. Jela jsem domů, nalila si víno a zapálila svíčku u fotky, kde se Dana šklebí do objektivu s cigaretou v ruce. Stydím se za to společenské faux pas? Ano. Ten pohled na zděšené pozůstalé mě bude strašit dlouho. Ale vím, že Dana by to pochopila. Ona jediná by věděla, že ten smích nebyl výsměch, ale obrana před tím, aby mi puklo srdce. Možná jsem pro příbuzné ta „necitlivá bestie“. Ale já vím, kdo jí držel ruku, když odcházela. A to je důležitější než to, jestli jsem udržela dekorum před cizím řečníkem, který lhal o jejím životě. Někdy je smích jen zoufalý pokus těla přežít nesnesitelnou tíhu okamžiku.
