Článek
Hospoda U Lípy smrděla jako vždycky. Byla to hutná směs přepáleného tuku z kuchyně, zvětralého piva a levné dezinfekce z toalet. Znal jsem ten odér nazpaměť. Byla to vůně mých posledních dvaceti let.
Každý pátek, úderem sedmé večerní, jsme tu měli stůl v rohu u okna. Já, Radek, Karel a občas i Jarda, když mu to manželka doma zrovna tolerovala. Brali jsme se jako bratři. Parta, co se zná od střední školy a přežije všechno.
Dneska tu sedíme ve třech. Karel zrovna vypráví historku, kterou jsem slyšel už minimálně desetkrát. Je o tom, jak jeho šéf na stavbě zapomněl objednat materiál a oni museli dva dny předstírat práci. Karel u toho mává rukama a Radek se směje tak, až se zalyká pěnou ze své dvanáctky.
Já se nesměju. Dívám se na orosenou sklenici s nealkem, kterou svírám v ruce, a palcem přejíždím po chladném skle. Zírám na ty dva muže naproti sobě a mám pocit, že se dívám na úplně cizí lidi.
Proč jsem přestal pít? Nebylo v tom žádné dramatické dno. Žádné bouračky v opilosti, žádné ztracené zaměstnání nebo ultimátum od manželky. Prostě mi před půl rokem táhlo na třiačtyřicet a já si uvědomil, že už mě nebaví probouzet se o víkendu s hlavou jako střep.
Moje jaterní testy na preventivní prohlídce taky nebyly zrovna ukázkové. Cítil jsem se permanentně unavený, oteklý a bez energie. Řekl jsem si, že zkusím měsíc nasucho.
Ten měsíc se protáhl na dva, pak na půl roku. Shodil jsem osm kilo, začal jsem normálně spát a po letech jsem zase vytáhl ze sklepa staré kolo. Cítil jsem se skvěle. Fyzicky. Mentálně to ale začínalo drhnout. Hlavně v pátky večer.
Naše parta fungovala na jednoduchém principu. Spojovaly nás vzpomínky na první opilosti, na vodu na Vltavě, kde jsme ztratili dvě pádla, na nekonečné noční tahy Prahou. Dlouho jsem si myslel, že máme pevné pouto. Že jsme ti praví chlapi, co si kryjí záda.
„Tak co, pořád na tý tvojí vodičce?“ rýpne si do mě Radek a s hlasitým bouchnutím položí prázdný půllitr na umaštěný tácek. Dívá se na mě s takovým tím napůl pobaveným, napůl lítostivým výrazem.
„Jo, pořád. Je mi takhle fajn,“ odpovím klidně.
„Ty vole, s tebou je nuda poslední dobou,“ zívne Karel a mávne na servírku. „Dej si aspoň jedno malý, ne? Vždyť to není alkohol, to je lék.“
Zavrtím hlavou. Tohle jsme řešili první tři pátky. Moje odmítnutí brali jako osobní urážku. Jako bych tím, že si s nimi nedám panáka, zpochybňoval celé naše přátelství a celý jejich způsob života.
Sleduju je. Karel má zarudlé tváře a trochu huhňá. Stěžuje si na manželku. Že prý zase utrácí za nesmysly. Radek přitakává a okamžitě přechází k vlastní historce o tom, jak jsou dneska všechny ženský úplně mimo. Pak se téma plynule přesune k politice, k fotbalu, k tomu, jakej je v tomhle státě bordel.
Dřív jsem se do těch debat zapojoval. Nadával jsem s nimi. Rozčiloval se nad věcmi, které jsem nemohl změnit, a po pátém pivu mi to všechno připadalo strašně důležité a hluboké. Dneska poslouchám ta slova a zní to jako prázdná ozvěna. Žádný obsah.
„Hele, a jak vůbec dopadl ten tvůj kluk s těma přijímačkama na střední?“ zeptám se Karla v krátké pauze, kdy se zrovna nadechuje k další salvě nadávek na daně.
Karel se zarazí. Podívá se na mě trochu nepřítomně, jako by mu trvalo několik vteřin, než můj dotaz mozek vůbec zpracuje. „Jo. Dobrý. Vzali ho na tu zdrávku,“ odpoví stručně.
„To je super, ne? A baví ho to?“ snažím se udržet nit normálního rozhovoru.
Karel pokrčí rameny a napije se. „Já nevím, asi jo. Hele, Radku, viděls včera ten zápas Sparty?“
A je to pryč. Zase jsme u fotbalu. Zase kloužeme po povrchu. Nezájem o cokoliv, co vyžaduje trochu hlubší zamyšlení nebo nedejbože projev citů.
Pamatuju si, když se Karel před deseti lety rozváděl s první ženou. Seděli jsme u tohohle samého stolu do tří do rána. Vypili jsme tehdy asi litr rumu. Karel brečel, já ho poplácával po zádech a přísahal mu, že jsme tu pro něj. Myslel jsem si, že to je ta pravá chlapská podpora.
Ale teď, s čistou hlavou, vidím, že jsme ten problém nevyřešili. Jen jsme ho utopili v alkoholu. Ráno mu bylo ještě hůř a my se tvářili, že se ten večer vlastně nestal. Chlapi přece nebrečí, a když už, tak jedině pod vlivem, aby se to dalo svést na promile.
Co mě vlastně nejvíc štve, je ten naprostý nezájem o cokoliv mimo zdi hospody. Minulý měsíc jsem Radkovi navrhl, abychom o víkendu vyrazili na chatu, ugrilovali maso, vzali rodiny. Dřív jsme to tak dělali. Sice s basou piva a kartonem vína, ale jeli jsme.
„Na chatu? Ty vole, a co tam budeme pít, vodu ze studny?“ odepsal mi tehdy na WhatsApp. Myslel to jako vtip. Ale nejeli jsme nikam.
Pokud setkání nezahrnovalo jistotu, že do sebe během tří hodin otočíme pět kousků, nestálo jim za to se ani zvednout z gauče. Uvědomil jsem si, že naše společenské životy byly v podstatě řízeny závislostí, kterou jsme schovávali za nálepku tradiční české kultury.
Náš jazyk pro to má tolik roztomilých výrazů. Jít na jedno. Sednout na pivo. Skočit na škopek. Úplně to zakryje ten fakt, že se prostě jen potřebujeme pravidelně otupovat, abychom se snesli navzájem.
Třetí runda a nevyhnutelný konec
Kolem desáté večer přistane na stole třetí runda panáků zelené. Já usrkávám svůj druhý Birell. Moje pusa chutná po sladu a chmelovém extraktu a chce se mi spát.
Dynamika stolu se mění. Zvuk v hospodě zhoustne, smích mých přátel je hlasitější, jejich pohyby trhanější. Karel vykládá vtip, u kterého už dvakrát ztratil pointu. Radek ho ani neposlouchá, jen zírá do svého telefonu a občas se nesmyslně zasměje.
„Chlapi, já to asi pro dnešek zabalím,“ ozvu se, když Karel konečně domluví.
Karel zvedne těžkou hlavu. Oči má podlité krví. „Co blázníš, vždyť je teprve deset. Kam bys chodil?“
„Jsem utahanej. Zítra jedu brzo ráno na to kolo, chci si projet trasu na Kokořínsku.“
„Na kolo,“ uchechtne se Radek, aniž by zvedl zrak od displeje. „Od tý doby, co nepiješ, jsi fakt tragéd, Martine. Pořád jenom nějaký sportíky a zdravá strava. Jdeš do sebe, co?“
Jeho tón je bodavý. Zní to jako vtip, ale cítím za tím zvláštní defenzivu. Jako bych svým střízlivým způsobem života nastavoval zrcadlo jejich vlastní stagnaci. Není to úmysl. Nechci je poučovat ani soudit. Chci s nimi prostě jen sedět a povídat si jako dřív.
Jenže ono „jako dřív“ znamenalo být opilý. Společně a bez výjimek.
„Tak se tu mějte,“ zvedám se a beru ze židle bundu.
„Jo, čau. A příště si přines aspoň mrkvičku, ať máš co chroupat,“ hodí za mnou Karel. Zasmějí se. Ne nějak zle, spíš takovým tím navyklým hospodským způsobem, kde se každá odlišnost musí okamžitě ztrestat laciným vtipem.
Jdu k baru zaplatit svou útratu. Dvě nealko piva a jedna minerálka. Stovku a dýško k tomu. Výčepní se na mě ani nepodívá, jen strčí peníze rovnou do kasy.
Vypluju z těžkého, zakouřeného vzduchu hospody do chladné dubnové noci. Zhluboka se nadechnu. Vzduch voní vlhkým asfaltem a probouzejícím se jarem.
Kráčím prázdnou ulicí domů a v hrudníku cítím zvláštní, tupý tlak. Není to vztek. Je to čistokrevný, neředěný smutek. Dvacet let jsem žil v iluzi. Věřil jsem, že mám pevnou partu kamarádů do deště. Že nás pojí společné hodnoty, sdílené životní zkušenosti, důvěra.
Byla to lež. Jediné, co nás spojovalo, byla láska k české pivní kultuře. Byli jsme parťáci v anestezii.
Když odstraníte alkohol, zbydou vám tři muži středního věku, kteří si navzájem nemají co říct. Kteří se bojí ticha, bojí se ukázat jakoukoliv zranitelnost a každý pokus o normální, hlubší rozhovor okamžitě utopí v další rundě nebo v kousavé poznámce.
Nechybí mi chlast. Nechybí mi ty ranní kocoviny, těžký žaludek a výčitky svědomí nad ztraceným víkendem. Dneska večer jsem ale s hrůzou zjistil, že mi vlastně nechybí ani oni.
Ta myšlenka bolí nejvíc. Stali se z nás cizinci, co spolu omylem sedí u stejného stolu, a já už nemám sílu předstírat opak.
Přežít v Česku bez alkoholu znamená, že vystřízlivíte i ze svých celoživotních přátel.
