Článek
Kdo dnes řekne „panelák“, málokomu se vybaví luxusní bydlení. Spíš umakartové jádro, tenké stěny, stejné dveře v každém patře a nekonečné řady domů.
Jenže v 60., 70. a 80. letech znamenal nový panelový byt pro řadu rodin něco úplně jiného.
Novou koupelnu. Ústřední topení. Teplou vodu. Vlastní kuchyň. Výtah. A především samostatné bydlení pro mladou rodinu.
Cesta k bytu nebyla pro všechny stejná. Existovaly státní, podnikové i družstevní byty, takže tvrdit, že každý čekal například deset let, by bylo příliš jednoduché.
Přesto byl nový byt pro mnoho rodin něco, na co se čekalo a co znamenalo výrazný posun životní úrovně.
Nešlo jen o paneláky
Zajímavé je, že se nestavěly pouze jednotlivé domy. Vznikaly celé nové obytné čtvrti.
Typickým příkladem může být pražský Prosek.
Panelové domy doplňovaly školy, školky, obchody, služby, zdravotní péče, hřiště, zeleň a veřejná doprava. Základní potřeby každodenního života tak bylo možné vyřídit v rámci čtvrti nebo v její bezprostřední blízkosti.
Dítě mohlo dojít pěšky do školy. Školka byla nedaleko. Na běžný nákup nebylo potřeba jet přes půl Prahy a zastávky veřejné dopravy byly součástí sídliště.
Děti navíc nemuseli rodiče všude vozit autem. Prostě vyšly před dům a šly do školy nebo na hřiště.
Z dnešního pohledu na tom není nic revolučního.
A právě to je na tom zajímavé.
O půl století později přišlo 15minutové město
Dnes se v urbanismu hodně mluví o konceptu 15minutového města.
Princip je jednoduchý. Věci, které člověk běžně potřebuje — obchod, školu, park, služby a pokud možno i práci — by měl mít přibližně do čtvrt hodiny pěšky nebo na kole.
Samotný název je nový. S dnešním konceptem 15minutového města je spojen urbanista Carlos Moreno.
Myšlenka dostupné čtvrti ale nová není.
Když se člověk podívá na Prosek a řadu dalších českých sídlišť, podobnost se nabízí sama.
Škola, školka, obchod, hřiště, zeleň, služby a veřejná doprava byly součástí obytné čtvrti.
V 70. letech tomu nikdo neříkal 15minutové město.
Bylo to prostě sídliště.
Idealizovat sídliště by ale byla chyba
Ne každé sídliště fungovalo stejně dobře a ne všechno, co urbanisté naplánovali, také skutečně vzniklo.
Někde byly nejprve postaveny tisíce bytů a školy, obchody nebo další vybavenost přicházely až později.
Také samotné panelové bydlení mělo své problémy. Malé byty, kvalitu některých staveb, uniformitu nebo nedostatek soukromí není důvod romantizovat.
Ani tehdejší sídliště a dnešní 15minutové město nejsou totéž.
Současný koncept klade velký důraz také na promíchání bydlení, práce, obchodů a dalších funkcí. Socialistické plánování jednotlivé funkce naopak často oddělovalo. Mnoho obyvatel sídlišť proto každý den dojíždělo za prací do jiné části města.
Podobnost je především v něčem jiném.
V každodenním životě člověka.
Možná jsme něco dobrého už jednou měli
Na sídliště se dnes často díváme především přes samotné paneláky.
Možná stojí za to podívat se také mezi ně.
Na školy, školky, obchody, parky, hřiště, zastávky a pěší cesty.
Prosek se za desítky let samozřejmě změnil. Domy jsou opravené, obchody jiné, přibylo metro a také mnohem více aut.
Základní princip však zůstal překvapivě podobný.
Mít obchod za rohem. Dostat dítě pěšky do školy. Mít kousek od domu park. Dojít na zastávku. Nemuset kvůli každé maličkosti sedat do auta.
Dnes tomu říkáme 15minutové město.
Před půl stoletím tomu nikdo žádný moderní název nedával.
Bylo to prostě sídliště.
