Článek
Na bojištích druhé světové války se americký M4 Sherman stal jedním z nejznámějších tanků vůbec. Vyrobily se jich desetitisíce, bojovaly v Africe, Evropě i Pacifiku a Sherman se stal jedním ze symbolů spojeneckých armád.
Dodnes ho ale provází nelichotivá pověst.
Stačil zásah a Sherman začal hořet.
Objevily se přezdívky a později i často opakovaný příběh, podle kterého američtí vojáci tanku říkali „Ronson“ podle zapalovače, který měl chytnout pokaždé.
Jenže skutečnost je zajímavější.
Shermany skutečně hořely
Základ legendy nebyl vymyšlený.
Starší Shermany byly po průniku pancíře skutečně náchylné k požáru. Americké poválečné vyhodnocení uvádělo u starších strojů s takzvaným suchým uložením munice požár v 60 až 80 procentech případů, kdy došlo k průniku pancíře.
To je vysoké číslo.
Jenže důvodem nebylo především to, co by člověka napadlo jako první.
Benzín.
Sherman používal v řadě verzí benzinové motory, a tak vzniklo jednoduché vysvětlení: zásah prorazil pancíř, vznítil se benzín a tank shořel.
Výzkum ale ukázal na jiného viníka.
Největším problémem byla munice
Granáty pro hlavní kanón byly u starších Shermanů uloženy také v bocích korby nad pásy. Pokud nepřátelský projektil pronikl právě do této části, mohl zasáhnout munici a její prachové náplně.
Následoval prudký požár uvnitř tanku.
Americká armáda problém během války řešila. Nejprve se na zranitelná místa přidávaly další pancéřové desky. Později přišla mnohem zásadnější změna.
Munice se přestěhovala níže do korby a její zásobníky dostaly ochranu známou jako wet stowage, tedy „mokré uložení“. Schránky byly opatřeny pláštěm s kapalinou, která měla při poškození omezit vznik a šíření požáru.
Výsledek byl dramatický.
Z 60–80 procent na 10–15
Podle americké studie z roku 1945 hořelo po průniku pancíře jen přibližně 10 až 15 procent Shermanů s mokrým uložením munice.
U starších tanků to bylo 60 až 80 procent.
Jedna konstrukční změna tak výrazně změnila šanci, že se zasažený tank promění v hořící vrak.
A zároveň ukazuje, proč je pověst Shermana tak ošidná.
To, co platilo pro část tanků v určitém období války, se postupně začalo vyprávět jako vlastnost všech Shermanů.
A co slavný „Ronson“?
Tady začíná být příběh ještě zajímavější.
Sherman bývá dodnes označován přezdívkou Ronson. Vysvětlení zní dokonale: stejně jako zapalovač Ronson měl Sherman údajně chytnout „hned napoprvé“.
Jenže s tím je problém.
Dnes není dobře doloženo, že by tato slavná přezdívka v tomto významu byla mezi americkými tankisty během války skutečně běžná. Příběh se rozšířil především později a postupně se stal součástí legendy kolem Shermanu.
Je to krásná historka.
Jen nemusí být pravdivá.
Nebyl jediným tankem, který hořel
Fotografie hořícího tanku působí děsivě. Jenže hořely také německé tanky.
U jednoho analyzovaného vzorku 22 Pantherů jich po vyřazení shořelo 14. U pěti zkoumaných Tigerů čtyři. Tak malé vzorky samozřejmě nestačí k jednoduchému žebříčku bezpečnosti jednotlivých typů, ukazují ale, že požár po průniku pancíře rozhodně nebyl výhradním problémem Shermanu.
Navíc existoval praktický důvod, proč bylo po bitvě tolik tanků vidět ohořelých.
Protivník často pokračoval v palbě do vyřazeného tanku, dokud nezačal hořet. Teprve potom měl jistotu, že se stroj nevrátí do boje a nebude možné jej jednoduše opravit.
Pověst přežila tank
Sherman nebyl nezničitelný a první verze skutečně měly vážný problém s požáry munice.
Jenže konstruktéři problém rozpoznali a během války provedli změny, které riziko výrazně snížily.
Přesto se do historie mnohem lépe zapsal obraz hořícího Shermanu než konstrukční úprava muničních schránek.
Je to vlastně pochopitelné.
Legenda o tanku, který hořel jako zapalovač, se vypráví mnohem lépe než příběh o tom, jak inženýři přesunuli munici o kus níž.
A tak Sherman dodnes nese pověst, která měla reálný základ.
Jen už dávno neříká celý příběh.
