Článek
Nebyl bych určitě sám, v Česku je „hortulánem“ snad každý, kdo má zahradu, zahrádku, terasu, balkón, lodžii… nebo jen truhlík a pár květníků na parapetu. Naším revírem jsou záhony, skleník a ovocná zahrada. Naším nepřítelem jsou slimáci, plíseň na rajčatech, mšice a další verbež. Za mě letos nejvíc škodila květilka (sklidila nám cibuli!) a dřepčíci – ti dělali na jaře dírky snad do všeho.
K zahradničení jsem měl sklony už jako kluk. I když k zahradničení – začínal jsem s kaktusy. Bylo mi asi dvanáct, strýc z Tábora rušil sbírku, a protože věděl, že „Marcel je do kaktusů celej divokej“, stěhovaly se necelé dvě stovky kaktusů různého stáří do Předboře. Na dvoře vyrostl fóliovník, do něj jsme stloukli stolečky, vedl jsem si „Deník kaktusáře“, opyloval štětečkem, vyséval, pikýroval…
Stapelia, jak ji máme dneska. Mnohem lépe ji představí její české jméno - smrdutka.
Kaktusy mě držely dobrých pět let, pak je vystřídal punk, číro na hlavě a období, které bych dneska s notnou dávkou shovívavosti nazval jako „dobu hledání (a nenacházení) sebe sama“. Na své kaktusářské období vzpomínám s velkou láskou, jinak se to nedá říct. Kvetoucí mamilárie a rebúcie, gymnocalycia s mohutnými ostny, astrofyta, která nebylo úplně snadné udržet při životě…
V mé teenagerské sbírce byly i mnohé sukulenty, které mezi kaktusy přímo nepatří – lithopsy neboli živé kameny, euphorbie čili pryšce a s čím jsem měl největší úspěch – stapelie, česky smrdutky. Ty kvetly pouze v noci a když se otevřel jejich květ, moc to nevonělo, což napovídá už český překlad rodového jména těchto pozoruhodných rostlin.
Po maturitě (1992), kdy mé punk období skončilo stejně rychle jako na začátku středoškolských studií začalo, se ve mně probudil Homo sapiens hortulanus naplno. Mrkev, cibuli nebo kedlubny jsem ovšem ve svém zahradnickém repertoáru neměl. Pěstoval jsem exoty – granátové jablko, fíkovník, pětimetrové slunečnice, měl jsem i zakrslý banánovník, za domem se nám rok od roku rozrůstala plantáž topinamburů.
Co vám budu povídat, bavilo mě to. A moc. Říkáte si, že na začátku devadesátek nebylo úplně snadné se k exotickým rostlinám dostat? Nebyl internet, e-mail, mobily, nebyly ani e-shopy, kde si člověk nakliká cokoli chce. Bylo tu ale zahradnictví Kruh, které už tehdy mělo zásilkový prodej. A byl tu i Zahrádkář, časopis, který jsem si tehdy jako jediný předplácel – a v něm velká inzertní příloha, kde člověk našel doslova „všechno“. Možná i vy si vzpomenete na inzeráty typu „Pošlete ofrankovanou obálku, pošlu seznam rostlin, které nabízím“.
Někdy v té době jsem založil i své první „žížalí stádo“. Ano, už v době, kdy vermikompost mohl znít jako sprosté slovo, se nám kalifornské žížaly ládovaly v plechových bednách s pevným dnem koňským hnojem, kávovým lógrem a zbytky z kuchyně a „vyráběly“ voňavé a sypké žížalí hnojivo.
Když na zahradě vykvetou masožravé Sáry, žádá si to foto. ;)
V roce 1996 ve mně Homo sapiens hortulanus na dlouho usnul. Odešel jsem za prací do Prahy, oženil jsem se, přišlo první dítě, druhé dítě, třetí dítě… podnikání, hypotéka, stěhování do Soběslavi, kousek od rodné vesnice, první dítě ve škole, druhé dítě ve škole, třetí dítě ve škole…
Právě ten „kousek od rodné vesnice“ ve mně člověka zahradnického opět probudil. Brzy se probudil i v manželce, s dětmi to bylo trošku horší – dodneška si pamatuji, jak jsem se nejstaršímu potomku chtěl pochlubit, jak nádherně se zazelenaly stromy, které jsem vlastnoručně rouboval, a odpovědí mi bylo drsné: „To už mi chceš zase ukazovat ty SLEPOVANÝ stromy?“
Znovuprobuzení zahradníka ve mně – letos slavím deset let. Deset let malých a velkých zahradnických úspěchů i malých a velkých zahradnických neúspěchů. Tak třeba, zasadili jsme třikrát moruši a třikrát nám vymrzla. Stejně tak nám tři roky po sobě vymrzl fíkovník, i když jsme ho před mrazem chránili. Pokaždé vyrazil od kořenů novými výhony, nakonec se ale vysílil tak, že čtvrté vymrznutí už vzdal.
Na druhou stranu, sklízíme pravidelně desítky kilogramů kdoulí. Prospívá u nás akébie se svými velmi netradičními plody. Máme aronii. Zamilovali jsme si ačokču, himálajskou okurku, vyzkoušeli jsme snad třicet druhů dýní, pěstovali jsme tygří ořechy, čistec hlíznatý, v zednickém kalfasu pěstujeme zimuvzdorné masožravky. O něčem už jsem v některých ze svých fejetonů psal, o něčem určitě ještě napíšu.
Tomel čili kaki, lahodné ovoce. Dneska šel stromek po roce v nádobě do země.
Teď už se ale rozloučím. Ne, že bych neměl co dál říct, ale je pozdě večer a já už sotva ťukám do klávesnice. Dneska si totiž Homo sapiens hortulanus ve mně užil další úžasný zážitek – po roce, který stromek strávil ve velké nádobě, jsem do země zasadil kaki. Odrůdu Nikita's Gift, jedno z nejlepších (snáší velké mrazy) kaki, které lze v tuzemsku pěstovat.
Na závěr snad jen otázku. Patříte i vy k druhu Homo sapiens hortulanus, člověk zahradní? A taky odmala jako já?
