Zombie paraziti. Z podivínů naší přírody jsou možná oni ti nejpodivnější

Možná si říkáte, že o žádných zombie parazitech, nota bene takových, kteří žijí v české přírodě, jste nikdy neslyšeli. Ale co toxoplazmóza, o které se tolik mluví v souvislosti s kočkami? Prvok Toxoplasma gondii, který je jejím původcem a je bez mikroskopu neviditelný, je známý tím, že dokáže změnit chování myší natolik, že ztratí strach z koček a nechají se jimi ulovit, aniž by se bránily.

Kočky, prvoky i toxoplazmózu ale nechme stranou. Zombie paraziti, se kterými vás seznámím, jsou sice stejně záludní, jsou ale zároveň i mnohem větší. A to o tolik větší, že je možné vidět je pouhým okem.

Začnu parazitem, který je podivínský už podle jména – motolicí podivnou (Leucochloridium paradoxum). Ta žije coby malý červ v trávicím traktu hmyzožravých ptáků. Na tom samozřejmě není nic neobvyklého. Nic zvláštního není ani na tom, že vajíčka motolice roznášejí ptáci trusem. A tady to začíná. Pokud vajíčko pozře malý „šnek“ jménem jantarka, začne se odehrávat příběh skutečně jak z hororu. A pozor, ne z nějakého „laciného béčka“.

V nebohé jantarce (Succinea putris) se larvy motolice rozmnoží a vytvoří kolem sebe vak sahající šnekovi až do tykadla s okem. Pak se začne odehrávat bizarní představení, jaké dovedou napsat jen evoluce coby scénárista a příroda jako režisér – tykadlo se promění v tlustou a na pohled chutnou „housenku“, která hraje barvami a pulsuje.

Už to samo podle mne stačí k zápisu motolice do živočišné Knihy neuvěřitelných druhů. Jenže její příběh ještě nekončí. To nejpřekvapivější teprve přijde – motolice jantarku promění v živou zombie a přinutí ji opustit stín a vlhko, kde to má nejraději, vylézt co nejvýše nahoru, usadit se na listu zalitém sluncem a nabídnout hladovým ptákům své pulsující tykadlo jako chutnou krmi. Ve chvíli, kdy pak „housenku“ hladový opeřenec sezobne, vrací se motolice domů - do trávicího traktu ptáka.

Ne tak nápadným, ale pro mne možná děsivějším zástupcem zombie parazitů je strunovec vodní (Gordius aquaticus), červ, který mi svým způsobem života připomíná filmového Vetřelce v jeho nejlepší formě – dlouho a nepozorovaně se vyvíjí v těle cvrčka, kobylky nebo třeba kudlanky, do kterých se dostal s potravou. Když pak v malém hmyzím těle doroste na neuvěřitelných třicet až padesát centimetrů, rozhodne se svoji oběť násilně opustit.

Jenže nemůže to udělat kdekoli. Jedině ve vodě, kde dospělí strunovec žije, hledá partnera a kde se i množí. Ale jak dostat kudlanku do vody, když ta se jí instiktivně vyhýbá? Ovládne její nervovou soustavu, promění ji v zombie a rozkáže: „Najdi vodu a spáchej sebevraždu.“ A kudlanka, zbavená pudu sebezáchovy a cítící neovladatelnou touhu po vodě, jde a hledá vodu. A když ji najde, v sebevražedném konání se do ní vrhne. Když se její tělo dotkne hladiny, červ ho začne opouštět. Nejčastěji řitním otvorem. A pokud to nejde, prokouše se ven jinudy. Jako Vetřelec.

Zombie jantarku nakaženou motolicí není úplně snadné najít – přeci jen člověk nemá oko hmyzožravého ptactva a zduřelé a pulsující tykadlo v zeleni snadno přehlédnete. Pokud budu mluvit z vlastní zkušenosti – poslední dva týdny chodím kolem Lužnice a v záplavě kopřiv a netýkavek na březích jantarky s pulsujícími housenkami místo tykadel hledám, ale nenacházím. Strunovce potkáte častěji, a to klidně i doma, na zahradě – pokud máte bazén. Když v něm objevíte utopeného cvrčka, kobylku nebo kudlanku, rozhlédněte se, jestli pod hladinou není i až půl metru dlouhý červ tenký jako vlas. Našli jste? Právě jste se setkali se strunovcem vodním.

Bát se ho ale nemusíte, člověk mezi jeho hostitele nepatří, nestane se, že by vás časem donutil k sebevražednému skoku do vody. A nedonutí k tomu ani vaše domácí mazlíčky, pokud mezi ně tedy nepatří třeba cvrčci, kobylky nebo kudlanka.