Článek
Sice se mi do vlhkého počasí nechce, ale všechno v našem životě začíná jediným okamžikem rozhodnutí. A já jsem se rozhodla právě teď projít se ulicemi, kde se šeď města prolíná pachy jídel, houkáním aut a vyzdobenými výlohami, které dělají z obyčejných věcí zázračné.
Je sobota, deset minut po sedmé hodině ráno. Autobusová zastávka zeje prázdnotou, jen toulavý pes očichává popelnici, a když nenajde nic k jídlu, tak si ji alespoň označkuje. Dívám se do tašky, jestli mi tam ještě něco nezůstalo, ale pes má prostě dneska smůlu, žvýkačkou bych ho asi moc nepotěšila. „Nemám u sebe nic,“ pokrčím rameny. Nevypadá ale, že by si z toho něco dělal a vesele pokračuje ve svém psím putování dál. Ještě se zvědavě zadívá na vrabce, který si na rozdíl od něj už poradil a zápolí s kusem tvrdého rohlíku, načež se ztratí za prvním rohem. Dívám se na hodinky a začíná mi být pořádná zima. Žádný dědeček Mrazíček, který by zamával kouzelnou berlou a přičaroval hezčí počasí, se ale neobjevil. Naštěstí je už vidět trolejbus, takže nasedám a říkám si, že ve vyhřátém voze je svět přece jen o něco veselejší.
Sedám si až dozadu, protože tam nemívám ten divný pocit, že mi někdo neustále pozoruje. V trolejbusu sedí dvanáct lidí (ti ostatní asi také spí, jak já jim závidím) a první, co mě napadá, je šeď. Žádné barvy, žádná veselost, žádná radost. Všichni mají na sobě šedé nebo černé bundy a klasické modré džíny, jako kdyby se někde povinně fasovaly. Je mi z toho trochu smutno a říkám si, proč se lidé tolik bojí barev. Aby nevyčnívali z řady? Aby si na ně ti ostatní neukazovali? Aby byli hluší, slepí a neviditelní? Kde se v lidech bere strach nevyčnívat? Nevím a asi na to teď nepřijdu, ale rozhodně by nějaká pestřejší barva oživila nudu, která v trolejbusu je. I když teď přichází na řadu malá změna – na zastávce nastupuje slečna v bílé bundě, která mi vzdáleně připomíná Sněhurku. Není to sice žádná extra barvička, ale alespoň něco.
Po patnácti minutách přijíždíme do města. Všímám si nové fasády hotelu, která už to jednoznačně potřebovala. Všade je ještě ticho, žádný ruch, který by se dal na krajské město očekávat. Kráčím po dlažebních kostkách směrem ke kostelu a rozhlížím se kolem dokola. Několik zaměstnanců spěchá do práce, i když spěch je v jejich případě trochu silné slovo, spíše se do té práce jen tak loudají. Abych si ukrátila čas, jdu se projít ještě k Labi, známé to staré řece Elb, která protíná zdejší kotlinu. Vychází z ní pára a několik racků se tu dravě překřikuje (že by ranní výměna názorů?). Jinak ale nic, co by stálo za pozornost. Nad hlavou mi sviští vlaky, ten, co právě odjíždí, jede do Berlína, ale už je slyšet, že přijíždí další. „Na druhé nástupiště přijel osobní vlak z Děčína, který dále pokračuje…“ Lidé vystupují, nastupují a jejich životní křižovatky se na chvilku střetávají na nástupištích. Napadá mě, kam má kdo namířeno, jestli se ti lidé potkávají jen náhodně, nebo má všechno svoji logiku a smysl. Už je ale čas přestat rozjímat nad těmi ostatními a začít myslet na sebe – kam se půjdu nasnídat? Rozhodla jsem se pro obchodní centrum.
Tady to životem moc nevíří. Teda kromě potravin, protože si několik důchodců očividně přivstalo, aby měli první nakoupeno, první uvařeno a první dojedeno. V prvním patře se vůně čerstvě umleté kávy mísí s pachem čehosi připáleného, co bych si tu asi nedala za nic na světě. Už sem ale přicházejí další lidé a obchodní centrum pomalu ožívá a probouzí se k životu. „Já chci koníčka!“ Dupe jedna malá holčička a tahá maminku za ruku, aby s ní šla do hračkářství. „Ty vole, tady se nedá nic ukradnout,“ slyším za sebou, a když se otočím, vidím dva asi dvacetileté kluky se skelnýma očima. „Tak dělej, Maruš, vyber si už něco a jedeme,“ říká nervózně postarší pán, kterého nákupy (a zvláště ty v dámském prádle), výrazně nebaví. „A kdy už bude Ježíšek?“ Slyším někde z davu, který se během chvíle okolo mě nakupil. Naštěstí nemusím odpovídat já, protože malý klučina má okolo sebe oba rodiče. Sjíždím po jezdících schodech a za chvíli se už ocitám na čerstvém vzduchu, mimo nákupní horečku a shon, který se zdá během víkendu nekonečný.
Kousek ode mě se strhla rvačka, jeden občan mlátí dalšího občana, nadávky popisovat nemohu, protože romsky neumím. Rozhodně ale nešlo o přátelské bouchnutí do zad a následné potřesení rukou. Nikdo se nezastavuje, každý jde dál a rvačku ignoruje. Možná to není ani tak lhostejnost, jako strach. Jdu dál i já, je mi čím dál větší zima a přemýšlím, čím bych se zahřála. Možná rychlejší chůzí, napadne mi, to už ale slyším houkání sanitky, jeden kamelot mi nabízí úžasnou pojistku přímo na ulici a v parku se na lavičce choulí neznámá žena, která k sobě tiskne igelitovou tašku jako ten největší poklad. V jedné vteřině mi probleskne hlavou všechno, stejně jako v jedné vteřině zemře tisíce lidí a další se narodí. Okamžiky, chvilky opojení a radosti, smutku a bolesti. Co člověk, kterého potkám, to životní příběh, lidský osud. A všichni tito lidé kráčeli, kráčejí nebo budou kráčet po ulicích a stezkách, budou se potkávat a míjet, hledat svůj vlastní životní příběh a budou stejně jako já pozorovat, co se kolem nich děje.
Po dlážděném chodníku přicházím k zastávce a nechávám za sebou žít celé město. Těším se domů, na horký čaj a na celou rodinu a jsem moc ráda, že ji mám. Protože i když se toho dá v ulicích vidět hodně, to nejdůležitější je mít se kam vracet a znát lidi, se kterými se jenom nemíjíme. A věřte, že je pak úplně jedno, jestli je podzim, zima, nebo nad námi svítí nad hlavami rozžhavené slunce.