Článek
Doufat v zázrak se nevyplácí
Sever Čech je kraj tvrdý jak k přírodě, tak k lidem. Ti, co tady vyrostli, jsou jako skály, které jsou všude okolo. Jejich srdce splynou s přírodou a vždycky se budou vracet, protože nezapomínají. Stejně tak ale nelze zapomenout na něco, co jsme prožili. Vyslechla jsem příběh, který se může týkat mnoha lidí. Pojďte sese mnou podívat na to, jak se může docílit i v nemoci duševní rovnováhy.
Narodila jsem se ve znamení Raka, což jsou lidé velmi citliví a hlavně je vždycky spojuje rodina, která má pro ně ten největší význam. Bohužel jsou také psychicky méně odolní, což v mém případě platí dvojnásob. Než jsem zjistila, že trpím bipolární poruchou, hodně jsem si protrpěla. Musela jsem si zvyknout na to, že jsem nemocná, naučit se svoji chorobu přijmout. Bipolární porucha je závažné duševní onemocnění a zasahuje hluboko do života pacienta i jeho rodiny. Základní charakteristikou jsou výrazné výkyvy nálady, myšlení, chování, ale i spánku. To všechno dnes vím, když jsem ale prožívala svoje první velké lásky, neměla jsem o tom, co mě skličuje, ani ponětí. Dá se tedy předpokládat, jak skončil můj první rozchod – na psychiatrickém oddělení. Svou „bouřku citů“ jsem řešila tak, že jsem spolykala větší množství prášků. V té době mě držela „nad vodou“ moje rodina, měla jsem se kam vrátit, věděla jsem, že mě milují a že jsem to já, kdo by měl o sobě začít přemýšlet.
Téměř rok jsem se dostávala ze svých depresí, které byly všudypřítomné. Studovala jsem, snažila jsem se nemyslet na svou samotu, ale prostě to nešlo. Připadala jsem si jako v neznámém světě, kde jsou všichni cizinci. Měla jsem fobii z lidí, z toho, že mě někdo osloví, na něco se mě zeptá. Asi po roce jsem začala opět žít. Deprese ustoupila a já se znovu zamilovala. V té době jsem se už léčila, ale ve vyhrocených situacích tuto chorobu prostě nezvládáte. Když jsem se dozvěděla, že mi můj přítel podvádí, byla to pro mě velká zkouška. Myslím si ale, že jsem se zachovala vznešeně – odpustila jsem mu. Zanedlouho ale přišla další rána, můj přítel na mě poprvé vztáhl ruku. To zamává i s psychikou zdravého člověka, natož toho, kdo má psychiku narušenou. Strašně moc jsem si přála mít harmonický vztah a podvědomě jsem se dalšího rozchodu bála. Opět jsme se udobřili, ale jak se říká, nic netrvá věčně. Po dalších modřinách jsem se už rozhodla vyhledat odbornou pomoc, svěřila jsem se mamince a sestře. Ty obě stály při mně a vzaly mě pod svoje ochranná křídla. Svět se mi sice zase zhroutil, ale zůstalo mi to nejdůležitější – milující rodina.
Na počátku byly slzy
Na počátku to nebylo jednoduché. Návaly sklíčenosti, stahování žaludku, dramatické hubnutí a neustálé vlastní výčitky svědomí, že jsem něco udělala špatně. Nikdy jsem nenahlížela na věc tak, že špatné věci dělá ten druhý, hledala jsem problém u sebe. To, že to tak není, mi vysvětlila moje maminka, která pro mě byla vždycky silná žena. Dovedla si s životem poradit a nikdy jsem na její tváři neviděla slzy. Dokázala se o nás po smrti otce sama postarat a teď se ještě starala o mě. V tu dobu jsem se začala zajímat o to, co maminka po večerech dělá. Nadchlo mě to, protože malovala překrásné obrázky. Vysvětlila mi tehdy mnoho věcí, například to, že vše, co se kdysi událo, v různých časech, je zapsáno jako na magnetofonové pásce, a proto se nám minulost promítá do přítomnosti, říká se tomu morfogenetická pole. V podstatě se jedná o energetický záznam nebo stopu. A pokud se člověk naladí na tyto záznamy, může je vnímat. Napadla mě tehdy otázka, jak já sama přistupuji k vnímání času. Vzala jsem tehdy do ruky štětec a začala malovat.
Příjemná období v sobě nesou vibrace lásky
Hned s prvními tahy štětcem jsem cítila uvolnění, napětí pomalu odcházelo a pro mě v tu chvíli existoval jen obraz, který jsem měla před sebou. Podařilo se mi napojit do morfogenetických polí a snažila se nalézt propojení země a přírody a přitom jsem se snažila i o vědomé propojení s vesmírem, hledala jsem celistvost, jednotu. Uvědomila jsem si, že příjemná období z jakéhokoli prostoru a času v sobě nesou nejen vibrace lásky, ale také vědomí harmonie a souvislostí. Když jsem pak zpětně na něco vzpomínala, snažila jsem se vybavit si jen ty hezké zážitky, ty horší jsem ze svého podvědomí vytlačovala. Najednou jsem pochopila, že cíleně prováděná aktivita mi může hodně pomoci. V malování jsem nepolevovala, našla jsem v něm lásku, a to nejen ke všemu okolo, ale i k sobě samé.
Harmonizující obraz budí emoce
Postupně jsem si začala všímat i jiných věcí, správně namalovaný obraz nám může pomoci se i vnitřně uzdravit, harmonizuje nás a budí emoce. Najednou jsem si uvědomovala, jakou vyzařují sílu, naučila jsem se kombinovat barvy a sama pro sebe si je rozdělila na „sluneční“ a „měsíční“. Sluneční přinášejí lásku, naději a zdravé emoce, měsíční jsou ty, kdy ze sebe potřebuji dostat tíseň, takové obrazy ale nikde neukazuji, raději je hned vyhodím, protože to špatné by mělo vždycky odejít pryč.
Přání můžete vyslat do Vesmíru
Každý z nás má své stesky, přání, bolístky. Někomu postačí své přání vyslat do Vesmíru, jiný se potřebuje s někým podělit, popovídat si. Já k tomu, abych se cítila šťastná, potřebuji malovat. Maluji ve změněném stavu vědomí, vždycky si dám téma, nad obrazem potom medituji a teprve potom začnu s prvními tahy. V podstatě jejich energie mnou jen proteče, zhmotní se. Obrazy jsou mojí součástí, ale zároveň také meditací. A budete se možná divit, právě tato meditace nejvíce pomáhá při jakékoli duševní poruše. Někdy na svoje obrazy přidávám i polodrahokamy, protože i ty mají léčivou sílu a silné vyzařování. Mnohdy stačí, když takový obraz pověsíte na stěnu a otevřete mu svoje srdce. Sám vám potom nabídne svou pomoc, pročistí a osvěží. Obrazy malované s láskou mi pomohly najít moji duševní cestu a na samém začátku mi dodaly odvahu po ní vykročit.
Doufat v zázrak se nevyplácí
Moje maminka říká, že doufat v zázrak se nevyplácí, protože každý má ve své moci nějaký zázrak udělat. V tom s ní plně souhlasím, protože nic se neděje samo od sebe, všemu musíme nějak pomoci. Vím, že život s mým onemocněním nebude jednoduchý, ale už také vím, že se dá harmonizovat. Občas sice ještě mívám „svoje nálady“ a období smutku, ale díky pomoci a láskyplným slovům z mého okolí je už všechno daleko snazší. Zvlášť teď, když vím, jak se s touto nemocí vypořádává moje maminka. Nedávno mi totiž řekla, že bipolární poruchou trpí několik let i ona sama. Když to teď vím, můžeme se opřít jedna o druhou a díky našim obrazům vidět svět příjemnější a veselejší.
