Článek
Stála na kraji moře, drobné vlny jí šplouchaly o kotníky a vedle ní stál pes, kterého se kdysi ujala. Nebáli se, jen tiše pozorovali a srdce jim divoce tloukla. Ne tak, že by jim šlo o život, ale tak, jak prožívali svou lásku. Bylo to několik týdnů, co na Zemi vypadly sítě, postupně přestaly pracovat všechny stroje. Viděla ten obrovský zmatek a chaos, který se lidstvem šířil. Moře jí dávalo klid a jistotu, že nic nekončí, ale teprve začíná. Den co den z něj slyšela v hlavě hlas, který se jí promítal v hlavě. Bylo to vlastně jen jedno jediné slovo – rozpomeňte se…
Moc dobře si uvědomovala, že pod hladinou něco je. Den ode dne si byla jistější, protože podobně reagoval i její pes. A také věděla, že mozek je schopný vymyslet symfonie, dosáhnout až na hvězdy, přesto jej většina lidí používá k tomu, aby zničilo toho druhého nebo kus planety ve válkách, které po staletí vedeme. Najednou cítila i bolest, která z těch hlubin šla. A pak se najednou zjevila. Nejdříve to bylo oko, které rozlévalo modrý, ale jasný svit. Žádných slov nebylo potřeba, stačilo se podívat na její temně purpurovou kůži. Pochopila, co jí chce chobotnice říct. V těch jejích očích jsme byli jako paraziti, kteří ničí planetu za to, že nám dává vodu a jídlo. Byli jsme pro ni bouře, která s novými technologiemi zabíjí to krásné a moudré, co jsme si měli z generace na generaci předávat.
Nitky paměti ji zavedly do dětství. Viděla tu malou vesnici, semafory pampelišek, ze kterých si dělala na hlavu věneček. Cítila smích, když se proháněla s kamarádkami venku, hodiny, ve kterých se měřil čas jen hvězdami na obloze. Volnost, která se stačila vytratit za jedinou generaci „pokroku“. Zažila strach o děti, když se světem hrnuly drogy a vedly se nepochopitelné války, které byly a jsou vždycky jen bojem o moc a bohatství. Tušila, že musí něco přijít, že něco musí zastavit to, že lidé ztratili pokoru.
Najednou si uvědomila další otázku. „Proč? Proč ničíme, když neumíme ani pohladit?“ Přitiskla se ke svému psovi a jako pokaždé ho objala. Kdysi mu dala sílu, aby bojoval o svůj život, krmila ho v noci malými doušky mléka a nyní je její nerozlučný přítel. Poprvé v životě se zastyděla za to, že je člověk. Cítila tu nesmírnou trpělivost od bytostí z moře i to, že najednou došla. Byla to moudrost tří srdcí, která bila v rytmu, které lidstvo přestalo vnímat. Oproti tomu stál chladný svět sídlišť a „hmyzího“ chování. Většina lidí vyměnila schopnost vnímat za peníze, ale v hlubinách moře někdo trpělivě čekal a „zapisoval“ naše lidské chyby. Ti, co se vlní pod hladinou v rytmu příboje, ty chapadla chobotnice a moudré oko, které nepolevuje ve sledování. Moře dnes přestalo šumět, moře promluvilo. S tichým vánkem se objevila i další otázka: „Stálo vám to za to?“
Věděla, že ona to takhle nechtěla. Zalévala květiny, aby neuvadly, milovala svoje děti i zvířata. Největším darem pro ni bylo to, že mohla předávat kus ze své duše těm, co o to stáli. S pokorou sledovala, jak může svým bytím měnit alespoň kousek světa a lidských příběhů. Byla si také vědoma, že člověk plný agrese a závisti přináší zkázu nejen vlastní duši, ale i těm okolo. Chápala, že bude žít daleko déle, než chobotnice, která s ní „mluvila“, chápavě hleděla na tu „počítačovou síť“, kde mělo každé chapadlo svůj vlastní „mozek“. Teď už věděla, že mimozemská inteligence nepotřebuje lodě z kovu, ale v dávných dobách vyslaly do našich oceánů genetický kód, který se „nahrál“ do chobotnic. Čekaly miliony let v klidu a tmě se svou důstojností a my jim připadali jako nesnesitelní a otravní. A i když chobotnice nežijí dlouho, jejich vědomí se vrací do moře jako do velké sítě. Chobotnice nevnímá svět jen jednou myslí, ale jako orchestr osmi různých vjemů najednou. To, že „myslí“ celým povrchem těla, jim dává neuvěřitelný nadhled. A zatímco my lžeme a přetvařujeme se, abychom dosáhli svých nicotných a malicherných cílů, chobotnice jen zrudne, pokud je naštvaná, nebo zbledne, když se bojí.
Nechala si olíznout tvář a cítila teplo, které se jí rozlévalo po těle. Byla smířena s tím, že přijde konec. Ten, co všechno skončí, ale možná také začne. Nebála se konce jako takového, jen jí bylo líto, že se člověk ztratil v chaosu vlastní duše. Vnímala propast, která ležela mezi bytostí z hlubin a lidstvem a věděla, že nemá moc sama zastavit všechny promarněné životy. V srdci jí tepala neuvěřitelná pokora, která byla silnější, než co kdy poznala. Přesto byla sama sebou, tou, které se kdysi zatoulaný pes teď otíral o nohy. Čekala slzy, ale ty nepřišly, okolo se prostíralo jen hluboké ticho.
Objala svého psa ještě silněji a pocítila až mrazivý impulz. Lidé si v chaosu a tmě během několika okamžiků uvědomili bolest, kterou způsobili Zemi, na které se narodili. Stála se svým psem na břehu a cítila, že může vkládat své vzpomínky na dětství a všechno krásné skrze její proudící paměť. Tvor, který jí hleděl do očí, vzpomínku „rozmnožil“ a rozesílal ji dál. Cítila, že ten den ještě ona, ani její pes a miliony dalších lidí nezemřou. Jen se bude muset svět změnit a naučit se vzájemnému respektu. Mimozemská civilizace z hlubin lidem nevrátila energie, na které byli zvyklí. Vrátila jim však to nejdůležitější – lidskou duši.
Poděkovala, otočila se a odcházela se svým věrným psem domů. Tam, kde se bude učit rozdělávat oheň, sázet rostliny a chovat dobytek. Jako miliony dalších, kteří se probudili a dostali ještě jednu, možná poslední šanci.
