Článek
Mnohých životních boulí a karambolů bychom se ale mohli vyvarovat, kdyby se alespoň v posledních ročnících vyučovaly vztahy. Nevhodná volba partnera, naše chování k opačnému pohlaví, to všechno ovlivní naši budoucnost daleko víc než rovnice o dvou neznámých (kterou jsem, mimochodem, nikdy v životě nemusela řešit). Zato partnerské vztahy, ty bylo potřeba přebírat, mísit a třídit už od skončení školní docházky a mám takový pocit, že se tomu nevyhnu nikdy.
Hodnoty se na miskách vah měnily podle počtu prožitých let, až zbylo jedno jediné: důvěra. Pokud totiž můžete druhému věřit, že splní, co slíbí, že se nebude otáčet za více či méně odhalenýma nohama, můžete také věřit tomu, že vás miluje, i když to nebude vykřikovat na pavlači každý den. Náfuka (i když hezký) vás zklame hned při první příležitosti, a i když bude mít plnou pusu krásných slovíček o nehynoucí lásce k vám, nedostojí slibu a bez problému se vyspí s vaší nejlepší kamarádkou. Tento typ mužů bohužel přitahuje velké procento žen, takže boulí od srážky s podobným individuem bude vždycky dost.
Důvěra sama o sobě nevznikne hned, důvěra se musí vytvářet, chce čas, trpělivost a určitou pokoru od obou partnerů. Po první schůzce nemůžeme počítat s tím, že nás partner neopustí (zapomeneme pro jistotu i na sny o bílých šatech), že nás nenechá stát v dešti, že nám bude hned stoprocentně důvěřovat a my jemu. Až uplyne nějaká doba, určitě budete vědět, že důvěru v toho druhého buď máte, nebo nemáte. Pokud tomu druhému nevěříme, nemá cenu s ním budovat vztah. Ten by byl totiž stejně neplnohodnotný, jako jeho těkavá a věčně bloudící duše.
