Článek
Někdo čeká na zázrak, jiný využije příležitosti, která do života přijde, i když se ona příležitost zdá na samém počátku velmi nepravděpodobná, že by mohla v osudu něco změnit. Jenže i malá odchylka od programu, který v sobě nosíme, může přinést zlom. Naďa byla kdysi docela obyčejná dívka, která se v Česku narodila, žila a provdala se. Jako v mnoha případech v manželství narazila na problémy a nebyla šťastná. Postupně se láska vytratila a z vysněné pohádky nezbylo téměř nic. Dnes žije tato křehká žena už mnoho let ve Švédsku, pracuje tam a maluje nádherné obrazy. Jak je možné, že osud tak výrazně změnila?
Jak se vůbec přihodilo, že jste se rozhodla žít v jiné zemi, navíc v době, kdy to u nás ještě nebylo moc zvykem?
Ono se to vlastně nepřihodilo, ono to přišlo. Tehdy jsem měla odjet na školení, ale můj český manžel byl dost despotický a nechtěl, abych od něj odjela. Byla z toho hádka a tak se stalo, že mi ujel autobus i vlak. Já jsem si ale vzala pár nejnutnějších věcí a rozhodla se, že na školení odjedu stůj co stůj. Šla jsem tehdy „na stopa“ a první auto, které mi zastavilo, změnilo můj další život. Nebo spíše ne auto, ale jeho řidič. Byl to Švéd, bohužel jsem švédsky neuměla a on neuměl česky, takže jsme se domlouvali jen posunky, ale tak nějak jsme si padli do oka.
A tak jste s ním odjela do Švédska…
Ne, samozřejmě že ne, ale nějakým způsobem jsme se domluvili na tom, že mi pošle fotografie a já mu dala moji e-mailovou adresu. V tu dobu mě ještě nenapadlo, že budu ve Švédsku žít, i když ta myšlenka se mi tím směrem občas zatoulala.
Nakonec se ale myšlenka zhmotnila. Co bylo potom?
Potom to šlo rychle i pomalu. Nejdříve jsem se musela rozvést, potom jsem si mého švédského přítele vzala a učila se švédsky. Naštěstí se řeči učím rychle, takže jsem později mohla začít ve Švédsku i pracovat. Dělám s dětmi a práce mě naplňuje, i když se za tu dobu změnil i můj osobní život.
Vím, že máte dvě dospělé děti, dcera žije s rodinou ve Švédsku a syn si vzal Američanku. Vy jste se ale nakonec po mnoha letech rozvedla i se svým švédským manželem, přesto jste se tam rozhodla zůstat.
Člověk má asi tendence vyhledávat si podobné partnery. Žárlivost je prostě vlastnost, která si nevybírá území, ale majitele. Přesto jsme spolu prožili krásná léta, mám pěkné vzpomínky. V době, kdy jsme se rozváděli, jsem se už dobře domluvila, přestěhovala jsem se do jiného města a žiji tam dodnes.
Přesto se do Česka někdy vracíte, i když je to jen na pár dní. Vidíte nějaké rozdíly v lidech u nás a tam, kde žijete?
Především mi dělá problém u nás někomu vykat, protože ve Švédsku si všichni lidi tykají. Tady mám ale sestru, přátele, je dobré se občas vrátit do rodných míst. Na domov ale vzpomínám i ve Švédsku. Občas si vařím česká jídla, namaluji obraz, který mi mou rodnou zem něčím připomíná. Člověk asi nezapomene nikdy na svoje kořeny a neměl by zapomínat ani svou rodnou řeč. Když jsem do Švédska přišla, byli tam lidé jiní. Nekradlo se, všichni byli vstřícní a byla tam cítit velká pospolitost. I to se ale díky migraci změnilo, takže příliš velký rozdíl dnes mezi Čechy a Švédy není.“
Existuje nějaký zvyk, který je pro Švédy typický a pro Čechy ne?
Tady u vás nechávají lidé na stole běžně klíče, kdežto ve Švédsku nikdo klíče na stůl nepoloží, protože to tam přináší neštěstí. Jde ještě o starý a zažitý vikinský zvyk. Ženy Vikingů neměli ve společnosti zrovna nízké postavení, o všechno se téměř samy musely postarat. Muži rybařili, obchodovali, ale když přišla dlouhá zima, museli žít z toho, co měli doma. Spíže se zamykaly, klíče od nich měla jen paní domu a ta je musela bedlivě střežit, protože musela vyjít se zásobami, které byly uložené. Pokud by jí někdo spíž vyjedl, mohla rodina zemřít hlady. Na stůl se proto klíče nikdy nepokládaly, tak to dodnes zůstalo.
Žijete u moře, máte mnoho zážitků z cest, jak vnímáte onu podstatu toho, že vám vlastně pomohla obyčejná náhoda?
Když přijde náhoda, která člověku může změnit život, musí přijít i rozhodnutí. Jedno bez druhého by nemělo ten správný smysl. Lidé by se neměli bát nových věcí, vkročit občas do neznáma. Z malých osudů se dají udělat větší, ale musí to vzejít z nitra nás samotných. A také musí každý umět přijímat jak výhry, tak prohry. Život má mnohdy do růžového sadu hodně daleko, ale můžeme si ten růžový sad alespoň občas navodit tím, co děláme a jak jednáme. Pokud budeme vidět všechno v černých barvách, bude i život jednotvárný a beze změn.
