Článek
Jak už to tak bývá, začíná paní Jana, když jsou lidé hodně spolu, zamilují se do sebe. Já zpívala a jeden muzikant mě učaroval, protože uměl nejen úžasně hrát na bicí, ale také zpívat. Právě jeho hlas byl pro mě jako elektrický šok, ale v tom krásném a erotickém slova smyslu.
Netrvalo to dlouho a dali jsme si první polibek. Následovala nekonečně dlouhá noc, kdy mě Zdeněk dokázal nejen pomilovat, ale i naslouchat mi. Těch nocí bylo víc a víc, jeho doteky a povaha, to pro mě všechno bylo jako jeden velký a nádherný sen. Jenže potom nastala doba, kdy jsem měla pocit, že náš vztah nějak „vyšuměl“, že si prostě nedokážeme dát to, čeho bychom byli ve skutečnosti schopni. Bolelo to, bolelo to moc, ale vztah jsme nakonec ukončili, i když jsme i nadále o sobě věděli všechno.
Můj život šel dál. Měla jsem bezvadnou partu, ale chyběla mi láska. A i když byl kdysi Zdeněk milující partner, přesto jsem u něj měla pocit, že mu chybí zodpovědnost, že se nedokáže rozhodnout, že je to bohém a jeho život nebude mít nikdy ten pravý smysl. A pak jsem potkala Marka.
Marek měl stálou práci, neměl umělecký cit, ale byl zodpovědný, na jeho slovo se dalo spolehnout a měl mě rád. A já hloupá si myslela, že to k životu stačí. Ano, po půl roce jsem se rozhodla, že si Marka vezmu, že z něj bude jednou skvělý otec mých dětí a že se o něj mohu kdykoli opřít.
Svatba byla krásná. Když jsem ale řekla své ano, začala jsem mít pochybnosti. Ne o Markovi, ale sama o sobě. Jestli je to vlastně on, koho jsem chtěla vidět vedle sebe, jestli jsem nedala mému životu jiný směr, než jsem chtěla.
Marek žil i v manželství pořád stejným životem. Práce, televize, večeře, televize, na mé zpívání se díval jen jako na způsob určité obživy, nedokázali jsme o ničem takovém mluvit, protože on nerozuměl a rozumět nechtěl. Asi dobře tušíte, že jsem nakonec zase skončila v náruči Zdeňka, který mi dal kromě lásky i to, co jsem potřebovala – porozumění.
Moje manželství skončilo rozvodem. Se Zdeňkem se vídáme dál a pokud nám to vydrží, budu šťastná. Teď už vím, že svatba není zárukou hezkého vztahu a že každý si má hledat takového partnera, který je mu alespoň trochu podobný. Bez té společné „duše“ to prostě nikdy není a nebude úplně ono.
