Článek
Jaroslava se přiznává, že hodně čte. Důvěřuje alternativním způsobům léčby, pokud je potřeba, svěří se do rukou lékařům, ale jak sama říká, léta si svou daň vybírají. „Už to není jako ve dvaceti,“ směje se a je na ní vidět, že pozitivní přístup k životu jí dodává velkou dávku energie.
Život se s mnohými lidmi nemazlil, ale stěžovat si na něco, to přece nemá žádný význam ani smysl. Léta utíkají a člověk by se na ten svět měl dívat s humorem. Když se tak kolem sebe někdy dívám, mám dojem, že právě humor se nějak vytrácí. Mladí lidé jsou zahleděni do mobilních telefonů, ale v reálném světě jako by neuměli žít. My jsme jako děti byly pořád někde venku, když jsme se chtěly sejít, tak jednoduše někdo zapískal před barákem na prsty. Vím, že všechno je přirozený pokrok a vývoj, ale podle mě by měl vývoj směřovat k něčemu lepšímu. Ono jenom sedět, hledět do „kouzelných skříněk“ a čekat na zázrak nejde.
Jak roky plynou, tak i člověk stárne. Nikdy by ale člověk neměl rezignovat. Žena by se měla chtít líbit pořád. Mám zájem o módu, ráda si koupím nějakou kosmetiku a hodně čtu. Možná by se mohlo zdát, že jsem „sedavý typ“, ale není to pravda. Chodím ráda na procházky a účastním se mnoha akcí, dokonce se snažím cvičit jógu. Jsem taková babička, která nepláče ani nefňuká, ale zvládne všechno.
Dříve se k psychiatrům nechodilo
Mnohdy mě udivuje, jak moc se rozpadají vztahy. Jsem ještě „stará škola“ a v mém mládí to prostě chodilo jinak – založila se rodina a na ní se celý život pracovalo. A nemyslete si, že se lidé nehádali nebo že si byli až nadosmrti věrni. Ženské ale problémy uměly „strkat pod zástěru“, jak se kdysi říkávalo. Nelétaly s nimi k psychologům ani psychiatrům, řešilo se všechno doma ústním podáním. A ženská si dovedla sjednat pořádek, tomu věřte. Mnoho z nich jich dělalo na vesnici na poli, v kravíně, fyzická zdatnost jim tedy rozhodně nechyběla. A mužský? Ten byl přece tou hlavou, kterou ženská tak bezchybně kroutila.
Lidé by se měli naučit naslouchat
Samozřejmě bych i já nějaká ta léta zpátky brala. Mít postavu jako proutek, to by přece nebylo k zahození. Jenže právě v tomto ohledu je život spravedlivý, stárnout bude každý, i kdyby se vzpíral sebevíc. Dnes už jsem přišla na to, jakou cenu má přátelství. Lásky totiž mohou začínat a končit, ale opravdové kamarádství by mělo přetrvat. Když jsem měla „slabé chvilky“, protože není nikoho, kdo by je neměl, hodně mi pomohla právě moje kamarádka. Známe se už mnoho let, máme stejné zájmy a jsme už skoro jako sestry. Obě milujeme kočky a zachraňujeme je, cestujeme, jezdíme společně na dovolené, popovídáme si a člověk má hned lepší náladu, když ví, že se má kde „opřít“. Takové vztahy jsou o tom, že člověk nemůže jen mluvit, ale také naslouchat. To by se mělo hodně lidí naučit. Nemůžeme vidět jen své vlastní „já“, problém mohu mít jak já, tak vy. A teď si vezměte, když na vás budu chrlit jen ten můj a nepustím vás ke slovu, jak se budete cítit. Nijak zvlášť pozitivně, protože k vašemu problému jsem přidala ten můj a vy teď máte na sobě dvojnásobnou tíhu. A my to prostě umíme – povzbudit jedna druhou, dodat si energii a čelit v životě věcem, které se nevyhýbají nikomu. Mít oči totiž ještě neznamená s nimi dobře a všechno vidět.
