Článek
Věrnost je v každém vztahu omílaná ze všech stran a ve všech pádech. Za nevěru se dřív upalovalo na hranicích, a ještě dnes jsou země, kde je za ni trest smrti. My ale žijeme v civilizované Evropě, takže nás čeká maximálně odchod od partnera, přihlouplé úsměvy (zabírá citron) a úžasné vzpomínky. Nikdo z nás se nemůže zaručit, že by nikdy nevěrný nebyl, i když to vyžaduje manželská přísaha a slovo „nesesmilníš“ najdeme i v desateru. Každé třetí manželství se rozvádí kvůli tomu, že jeden nebo druhý „sesmilnil“. Nebo snad ne ani tak kvůli tomu, ale proto, že do vztahu přišel někdo, kdo vypadá v mnoha směrech lepší než ten předchozí. Kdyby totiž nebyl lepší, nevěra by se ututlala a za chvíli by nám v hlavě nezbyly ani ty vzpomínky.
Na větě „věrný jako pes“ ovšem něco bude. Porovnám-li svoje vztahy s muži a vztah se svým psem, je mi opravdu daleko věrnější, dvanáct let, co ho mám, jsem ještě s žádným chlapem nevydržela. Navíc se mi po dobu našeho „vztahu“ nezakoukal ani do jiné fenky, každý den mě vítá a ochraňuje mě před každým, kdo by se ke mně chtěl v nedobrém přiblížit. Ne že by byl takový silák, ale zakousnout se do nohy umí tak bravurně, že by mu to mohla závidět i přerostlá doga. S jídlem taky neodmlouvá, misku vždycky vylíže do posledního sousta a nechce pivo ani hlt rumu. V televizi sleduje stejný program jako já, nebere mi ovladač, nediskutuje o věcech, kterým nerozumím, a nesnaží se mě přimět k tomu, že nejlepší dovolená by byla na nejvyšším bodu Sněžky. Nemusím si kvůli němu kupovat drahé rtěnky ani hedvábné punčochy s krajkou, protože mě miluje takovou, jaká jsem. Dokonce i po ránu, když koukám jako žluva a nemilosrdné zrcadlo mi ukazuje obraz neznámé ženy. Když tak všechno porovnám, napadá mě, že na té věrnosti opravdu něco bude. Člověk by měl mít prostě někoho, na koho je spolehnutí a komu může věřit. A to i v případě, kdyby to měl být jen a jen jeho vlastní pes.
