Článek
V životě a ve vztazích je to přesně tak, jak praví jedno moudré přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Od druhého chceme lásku (tedy nejlépe celé moře lásky), ale sami ji mnohdy dávat neumíme nebo nechceme. Počítáme s tím, že nás protějšek zahrne spoustou dárků ze služební cesty, ale co jsme mu naposledy koupili my? Ponožky, které má ve skříni, nebo snad ořechovou paštiku, která tak strašně chutná nám, ale ten druhý je na ořechy alergický? Chceme od partnera, aby nám vycházel vstříc a byl tolerantní, ale co ta hysterická scéna, kterou jsme posledně ztropili kvůli tomu, že se zdržel v práci? Počítáme s pomocí a podporou, jenže když nás naposledy potřeboval ten druhý, smetli jsme jeho problémy se stolu a začali jsme mluvit o sobě. Vždyť co je víc než „já“?
Oddáváme se určitému narcisismu a druhého po čase přestáváme brát jako osobnost, zaměřujeme se na vlastní cíle, vlastní výhry a vlastní štěstí. Přiznat si, že neumíme žít v páru jako naši předci, je těžké. Vždyť by takové přiznání bylo vlastně naši prohrou, něco, co jsme nedokázali zvládnout. Proto raději sáhneme po rozvodu nebo rozchodu, kde se vzájemně podělíme o důvody, které k tomuto kroku vedly, společný majetek a děti. Neřešíme vlastní problém, řešíme jen jeho důsledky. Každý vztah po čase „vyprchá“, začne mít trochu jiný nádech a srdce nám už při polibku nebuší tak jako v době největší zamilovanosti. Přesto to ale není důvod k tomu, abychom partnera brali jako něco, co nám už navždycky patří a tudíž o něj nemusíme bojovat. O lásku se totiž musí bojovat celý život, pořád musíme do lesa volat něžná slova, aby se nám z něj ozvala. Podobu dáváme lásce sami, jen my jí můžeme dát pouze obrysy, nebo dokonalou siluetu téměř absolutního štěstí.
