Článek
Každá žena má svůj vlastní příběh. Když přijdete o práci a navíc máte zdravotní problémy, je to vždycky stresující. Přijde úzkost, deprese. Je možné se s tím vyrovnat? Podívejte se na příběh padesátileté Jiřiny, která se o svou zkušenost podělila.
Je tomu asi šest let, co jsem přišla o práci. V dnešní době je tento problém celkem normální, nikdy nevíte, co bude zítra. Člověk si ale mnohdy myslí, že jeho se to netýká, ale když firmu zavřou a vy tam celý život pracujete, najednou se ocitnete na rozhraní – co bude teď? A co bude zítra? Absolvujete bezpočet konkurzních řízení, kde s vámi vedou pohovory o čtvrt století mladší lidé, a vy si říkáte, jakou máte ještě „cenu“? V tu dobu mi navíc začaly „zlobit“ záda, každý krok byl bolestný. Uvědomovala jsem si souvislost mezi mou psychikou a zdravotními potížemi, ale byla jsem jako v začarovaném kruhu. Čím déle jsem byla doma, tím to bylo horší. Radost jsem měla jenom z mojí dcery, které bylo v té době třináct let. Jenže i ta pozorovala, že se mnou není něco v pořádku. Byla jsem zakomplexovaná a ještě díky bolestem nemožně nemotorná.
Život ale běží strašně rychle. Týdny utíkaly a mně nebylo o moc lépe. Chtěla jsem pracovat, ale v tu dobu to už nešlo kvůli zdravotním problémům. Pravidelně jsem chodila na rehabilitace, ale nic nepomáhalo. Pokud přišla úleva, tak to bylo jen na chvíli. Dcera po mně vyžadovala, abych s ní chodila na procházky, abych jezdila na kole, ale bolesti mi to nedovolily. Co jsem ještě nějak zvládala, bylo plavání. Jakmile jsem ale vylezla z bazénu, ozval se můj kříž a já byla zase tam, kde předtím. Ta úporná bolest mě pronásledovala všade, dokonce i v posteli.
Mami, začni se sebou už něco dělat…
V tu dobu jsem se cítila už hodně špatně. Jednoho dne se na mě dcera podívala a řekla tu posvátnou větu: „Mami, začni se sebou už něco dělat.“ Asi se na tu „snůšku neštěstí“ nemohla už dívat a popravdě, ani jsem se jí nedivila. Byla jsem jak bez ducha a bez života. Uvědomila jsem si, že další rehabilitace mi už asi nepomohou a začala jsem pátrat, kde bych nějakou pomoc na moje problémy našla. Tentokrát už jsem neponechávala nic náhodě, soustavně jsem na internetu hledala, jak bych se mých problémů mohla zbavit. A najednou jsem ji našla. Pomoc, která přišla za pět minut dvanáct.
Rytmus moderní doby vede k psychickým i fyzickým obtížím
Uvědomila jsem si, že rytmus současné moderní doby odloučil člověka od přírody, změnil náš každodenní životní styl tak, že tyto změny bohužel často vedou k narůstajícímu stresu a psychickým i fyzickým obtížím. Když jsem se více začetla do terapie se zvířaty, tušila jsem, že právě s nimi bych se mohla „dát dohromady“. Terapie se zvířaty, známá také pod názvy animoterapie nebo zooterapie, využívá pozitivního působení a léčebného kontaktu zvířete a člověka. Já měla vždycky blízko ke psům, proto jsem uvažovala o canisterapii. Canisterapie je jednou z forem zooterapie, která využívá pozitivního vlivu psa na psychiku a fyzické zdraví člověka. Ještě chvíli jsem o všem přemýšlela, ale potom jsem se rozhodla: Jdu do toho!
Potom jsem začala na terapie dojíždět a uvědomila si spoustu věcí. Psi se mezi sebou dorozumívají především řečí těla, umějí dobře číst řeč těla druhého psa i jiného zvířete, vždyť právě to jim v minulosti zajišťovalo přežití v přírodě. Pes je nejstarším domestifikovaným zvířetem a za tu dobu, co žije s lidmi, se naučil dobře číst řeč těla člověka. Terapeutka mi hned na začátku vysvětlila, že psi, kteří byli vychováváni v těsném kontaktu s lidmi, mají značnou schopnost vcítit se do psychického i fyzického stavu člověka a podle toho se chovat, navíc jsou schopni instinktivně respektovat biologický věk člověka.
Pes se pro mě stal motivačním prvkem
A tak jsem podstoupila první terapii, po které mi bylo velmi dobře, hlavně po psychické stránce. Zvolila jsem individuální terapii, protože ta mi byla bližší než ve skupině. Všimla jsem si ale i dětí, které sem chodily. Byly to děti jak s fyzickým, tak mentálním postižením, onkologicky nemocní pacienti, všem se ale měnil výraz, jakmile byli v blízkosti „svého“ psa. Ano, pes se stal i pro mě motivačním prvkem. Najednou zmizela ona apatie, kterou jsem už nějakou dobu na sobě pozorovala. Bavilo mě polohování a zároveň prohřívání se psem a pociťovala jsem, jak dochází k uvolňování mého svalstva. Po nějaké době se mi spravila nejen nálada a značně se mi zmírnily bolesti, ale také se mi upravil krevní tlak, což moje lékařka považovala doslova za zázrak.
Moje dcera se nestačila divit. Zvrat v mém zdravotním stavu byl po třech měsících natolik dobrý, že jsem s ní dokonce vyjela i na kole a moc jsme si ten výlet užily. Na terapie jsem docházela ještě nějakou dobu, potom ale moje potíže zcela vymizely. Samozřejmě mě ještě občas v zádech „bodlo“, ale oproti tomu, co jsem zažívala předtím, to nebylo vůbec nic. Dostala jsem znovu chuť do života, znovu jsem se naučila smát. A také jsem začala hledat novou práci a během několika dní jsem byla přijata jako účetní. Po dlouhé době jsem se zase cítila šťastně a spokojeně.
Když jsem se šla s mojí terapeutkou rozloučit, nesla jsem jí velkou bonboniéru. A nejen jí, ale i svému věrnému terapeutovi Beníkovi, který mě zvědavě očichával a vrtěl ocáskem na znamení, že vždycky v jeho psím srdci zůstanu jeho pacientkou jsem nějakou laskominu přinesla. Věděla jsem, že se za ním ještě někdy přijdu podívat, ale doufala, že to bude jen z lásky k němu a ne proto, že budu nemocná a psychicky zcela vyčerpaná. Až teď jsem začala vidět pravý smysl nemoci, toho, jak psychika souvisí s celým naším tělem. Naštěstí jsem mohla celou terapii absolvovat, protože jsem neměla alergii na zvířecí srst či sliny a ani jsem netrpěla patologickým strachem ze psů. Právě naopak, milovala jsem je a tato láska mi už nikdy ze srdce nevymizí.
