Článek
Lenka pracuje v Praze v léčebně dlouhodobě nemocných. Její práce je vyčerpávající nejen fyzicky, ale i duševně. Syna, kterého vychovává sama, patří navíc mezi indigové děti, takže je s ním daleko více práce. Přesto je Lenka silná osobnost a dovede dát lásku a péči těm, kteří to potřebují nejvíce – starým a mnohdy i bezmocným lidem. Kde ona sama nalézá bod, který jí pomáhá? Je pro ni těžké zažívat smrt lidí, o které pečuje?
Průměrný věk lidí se zvyšuje, mnohdy jsou lidé aktivní až do konce života. Jsou ale také ti, kteří tolik štěstí nemají. Většinou končí v léčebnách dlouhodobě nemocných, kde jsou odkázáni na cizí péči. Samozřejmě je nejlepší, aby každý dožil ve své vlastní rodině, ale ne každá může vytvořit takové podmínky, kde by bylo o starého a nemocného člověka dostatečně postaráno. Jsou také lidé, kteří nikoho blízkého nemají, i ti mají právo plnohodnotně dožít svůj život.
Pečovat o staré lidi se musí s citem
V mojí práci je důležité, abych dovedla občas nahradit například dceru. Není to jen o tom, že se lidé v léčebnách převléknou, umyjí, podají se jim léky a tím to končí. Věděla jsem, do čeho jdu, protože kdybych tady nechtěla pracovat, tak si toto povolání nikdy nevyberu. Pečovat o staré lidi se musí s citem. Pokud něco děláte a nemáte ke svojí práci vztah, dopadá to katastrofálně. Takoví lidé nemají v sociálních službách co dělat. Střední generace si dovede poradit, ale staří lidé to mají daleko těžší. I oni ale přemýšlí, cítí a vnímají, jak se k nim ten druhý chová.
Smrt je něco, s čím se dokáže málo lidí smířit. Přesto ale není jediného člověka, kterého by vzala na milost. Mnohdy je smrt dokonce vysvobozením, protože trpět a vědět, že je některá nemoc nevyléčitelná, to jsou muka pro každého, koho něco takového potká. Snažím se sice, abych nebyla příliš citově zainteresovaná, ale ono to prostě někdy nejde. A najednou tu třeba člověk, kterého máte ráda a kterému pomáháte, není. Bolí vás to, ale na jeho lůžko přijde další pacient a koloběh se opakuje. A já vím, že s tím nemohu nic dělat, protože smrt nezastavím a ani jí nijak neporučím. Není nic složitého někoho pohladit, daleko složitější je udržet slzy, aby nestékaly po tváři.
Kdo má blíže ke smrti, přemýšlí jinak
Sílu všechno překonávat v sobě mám. Ostatně, tu má v sobě každý, jen se musí umět aktivovat. Hodně mi pomohlo hlavně to, že věřím v reinkarnaci. A vlastně to nepomáhá jen mě, ale i lidem okolo mě. Pro mladého člověka je strašně lehké říci si, že už nic dalšího neexistuje, ale pro toho, kdo už má ke smrti blízko, to tak jednoduché není. Přemítá, jestli žil dobrý život a chce věřit, že se jeho duše znovu narodí, že dostane další šanci. I když žádné prokazatelné důkazy neexistují, věřím, že tomu tak je. Potkáváme se s lidmi, u kterých cítíme, že je odněkud známe, jen si nejsme schopni vybavit odkud, přijedeme poprvé na nějaké místo a víme, že jsme k němu nějak svázáni, že tam prostě nejsme poprvé. Bojíme se ale o tom mluvit, aby o nás nikdo neřekl, že jsme blázni (v čemž mají velkou výhodu děti) a zavíráme před sebou svět poznání ještě víc, než bychom si byli schopni připustit.
Pokud je duše nemocná, měla by se uzdravit
Pokud je duše nemocná, měla by se uzdravit a byla by hloupost předstírat, že nemohla onemocnět ještě dříve, než se dostala znovu na tento svět. Léčit duši můžeme slovy, ale i třeba květinami. Pokud nevyčerpáme všechny možnosti vlastního uzdravení, může se nám lehce stát, že začneme rezignovat a přibližovat se smrti. Život je ale od toho, aby se žil a prožíval, protože jen tak mu vtiskneme hodnotu, která nás bude provázet na další pouti. A když si o tom všem s lidmi v léčebně povídám, najednou zjišťuji, že mají ještě jiskru v oku a „ožívají“. A proč tomu věřím já? Od dávných dob byla reinkarnace, tedy víra v opětovné zrození na tento svět, přijímána prakticky po celém světě. Smrt přitom nebyla nahlížena jako cosi zlého, nýbrž jako návrat do lůna matky země, ze kterého člověk opět povstává. Podle zákonů některých severoamerických indiánských kmenů se mohl šamanem stát jedině ten, kdo se dokázal rozpomenout na deset posledních životů a obyvatelé staré severní Evropy věřili v převtělování natolik silně, že při narození dítěte plakali, zatímco při úmrtí člověka se radovali. Druidové šli tak daleko, že když někdo nemohl splatit v tomto životě půjčku a zemřel, předpokládali, že dluh bude vyrovnán v životě příštím. Je tedy zcela evidentní, že víra v reinkarnaci není něčím, co by mělo svůj kořen v indické filozofii, jak se mnohdy mylně předpokládá, ale je spolu s vírou v nesmrtelnost duše jednou z nejstarších tradic lidské civilizace. Může snad být ještě něco, proč bychom neměli věřit? Vždyť kdo ví, co všechno se mezi nebem a zemí odehrává, a pokud je něco, co lidské mysli pomáhá, pak je to možné využít i u těch, jejichž čas se blíží ke konci. Nebo - spíše k novému začátku?
