Článek
Na Západě byl během celých staletí ústřední postavou umění a umělci často měnili jeho podobu. U pronásledovaných prvních křesťanů mohl být pouze diskrétním symbolem – beránkem nebo rybou, kde první řecká písmena jsou monogramy Ježíš Kristus, Syn boží, Spasitel. Židovská tradice nepřipouští zobrazování Boha. Naopak Řeci a Římané svoje bohy zobrazovali a dávali jim různé podoby. Lze zobrazit Bohočlověka? Tuto otázku řešily církevní koncily do 9. století. Ovšem už od 2. století má Kristus v katakombách pohanského světa atributy dobrého pastýře. Všechno se mění ve 4. století, když Konstantin I. Povyšuje křesťanství na oficiální náboženství. Ježíš tehdy nabývá podobu impozantní postavy, oděný do dlouhého pláště, obklopený zlatou aureolou a sedí na trůně. Takto znázorněný Ježíš Kristus dominuje na obrazech šest staletí. Trůn někdy nahrazuje zeměkoule.
Boží transcedence měla i jiné vyjádření: byzantský pantokrator (žehnající pravou rukou), inspirovaný skutečným obrazem – „vera eikón“ – Krista. Takový, jaký byl na portrétu zaslaném samým Kristem králi Abgarovi, nebo jaký se zachoval na šátku svaté Veroniky, která mu pomohla na cestě na Golgotu (Lebeční horu) a na kterém se zachoval otisk jeho tváře. Na Západě se pantokrator zdomácňuje na tympánech románských kostelů trochu pozemštěji, s poodhalenou hrudí, ale vždy majestátně řídí Poslední soud nebo korunování Panny Marie. V raném středověku ukřižování ještě příliš nevyjadřuje venkovní znaky utrpení. Bylo třeba čekat do 11. století, než Kristus na kříži zavřel oči.
Ve 12. století se rozvíjí města a obchod. Také ale bída. Svatý František z Assisi vrací Kristovi podobu bližší prosté pietě. Chudý, trpící na kříži, soucitný. Jediné, co mu pomáhá unést pozemské břemeno, je kříž. V dobách moru a stoleté války obrazy Ukřižovaného dostávají nové prvky realismu. Krev, bledá kůže, strnulé svaly, křeč ve tváři.
V období renesance se otevírá svět, vynořuje se individualita jednotlivce a do umění se vrací příroda a antický svět. Humanisté a reformátoři podporují osobní vztah ke Kristovi, umělci zdůrazňují jeho blízkost člověku růžovým tělem, viditelnými svaly, což nalezneme především v dílech Michalangela a Rubense.
Boží všemohoucnost zdůrazňují mohutné sluneční paprsky na barokových oltářích ze 17. století. Ovšem přicházejí první útoky proti dogma. První údery dal Spinoza J. J. Rosseau a Ježíš Kristus odchází z kostelů. V 18. století filozofové žádají najít pravdu o Kristovi, občas ale jeho božstvo zpochybňují.
Ježíš, přítel chudých, oběť nespravedlnosti, se stává roku 1789 sansculettem, nepřítelem aristokracie a knězů, až rok 1848 ho opět staví do popředí. Dělají z něho hlasatele hesla „svoboda“, stejně jako povstává Republika, aby vykoupila lidstvo z bídy: první všeobecné volby ve Francii se konaly na velikonoční svátky.
Paleta postojů je Spasiteli světa se ještě více rozšiřovala ve 20. století, obraz Krista proniká do celého kaleidoskopu představ. Kristus na barikádách se objevuje v Latinské Americe u dělnických knězů spolu s teologií osvobození. Nastupuje éra radostného očekávání, jednotlivě nebo v celých církevních společenstvích. Dnes žijeme ve 21. století, přesto zatím Ježíš svět nezachránil a srdce lidí nezměnil. Možná ale, že jeho éra teprve přijde, láska má totiž jako jediná neomezenou moc.
