Byla Františka Divoká konfidentkou K. H. Franka?

Při bádání po konfidentech spojených s Chrástem u Plzně jsem narazil na jméno Františky Divoké, někde také uváděné jako Františka divoká nebo Diwoka, která měla během války pobývat v Chrástu. V plzeňském archivu jsem našel její soudní spis a tady je její životní příběh:

Františka Divoká byla dne 5. 5. 1945 v Chrástu zajištěna a předána do sběrného tábora na Karlov v Plzni. Na základě výslechu bývalého člena gestapa Haase byla pak dne 15. 5. 1945 zatčena a předána do trestnice na Borech v Plzni a odtud do věznice krajského soudu v Plzni.

Protokol, sepsaný 7. června 1945 ve věznici Krajského soudu v Plzni s bývalým úředníkem německé tajné státní policie v Plzni Otto Haasem, narozeným 1905.

„V roce 1939, když jsem vedl židovské oddělení, dostavil se ke mně do kanceláře československý státní příslušník Helmhacker z Chrástu a učinil mi oznámení proti židovskému obchodníkovi Goldmannovi z Plzně s tím, že mu zadržel neoprávněně 9 tisíc nebo 12 tisíc korun. Goldmann byl předvolán ke mně do kanceláře, kde se dobrovolně zavázal, že peníze, které Helmhackerovi dluží, v dohledné době vrátí. Zatčen nebyl. Mimo to udal Helmhacker svého domácího, jistého majitele brusírny v Chrástu, snad jménem Tokač, že mu tento nechce dovolit vyvěsit německý prapor. Přitom uvedl, že mu dovolil vyvěsit prapor jen na stranu, kde je umístěn hnůj, jeho vyvěšení do ulice mu dovolit nechtěl. Proti Tokačovi jsem tehdy nezakročil, jelikož se ho zastával Walker a Müssler, oba úředníci gestapa v Plzni. Oba jmenovaní nakoupili u Tokače asi za 10 tisíc korun zboží a snad z toho důvodu se za něho přimluvili. Helmhacker žil ve společné domácnosti se ženou asi 20 až 22 roků starou. Její jméno jsem sice znal, ale dnes již ho nemohu udati. Helmhackerova družka navštívila mne jednou v kanceláři a sdělila mi, že tehdejší státní sekretář K. H. Frank byl velmi spokojen s tím, že to šlo v Plzni se židovským majetkem tak hladce a přitom mi naznačila, že pro Franka pracuje, to je, že mu podává jako konfidentka různé zprávy. Tehdy byla tato žena Češkou. Na dotaz, nejmenuje-li se tato žena Divoká, si vzpomínám, že je to skutečně její jméno a že se jedná o ženu, která tvrdila, že pracuje pro Franka. Nikdy však jsem od ní neslyšel, jaké zprávy Frankovi podává. Jednou mi Divoká oznámila několik rolníků z Chrástu, že v noci vyvážejí obilí ze statku a ukrývají ho někde mimo dům. Načrtla plánek a označila místo, kde je asi obilí uschováno. Podle její domněnky bylo zakopáno. Měl jsem v úmyslu tuto záležitost postoupit německé kriminální policii, nedošlo však k tomu snad proto, že jsem to založil a pak na věc zapomněl. Jednou jsem se jí dotazoval na jednoho úředníka Škodových závodů, který podle anonymního udání měl rozšiřovat zprávy, vysílané anglickým rozhlasem. Tehdy mi dotazovaného popsala skutečně objektivně jako osobu mnoho nemluvící a v místě dobrou pověst požívající. Na jméno tohoto úředníka se však již nepamatuji. Také jsem proti němu nezakročil, později však jsem zjistil, že se nejedná o úředníka z Chrástu, ale z Nové Huti. Toto zjištění jsem provedl na základě osobní evidence ve Škodových závodech v Plzni. Tehdy se jednalo o úředníky stejných jmen. Kdo však tuto záležitost zpracovával, dnes již nevím. Já však jsem to nebyl. Počátkem roku 1943 přišla Divoká k bývalému kriminálnímu radovi Krupkemu s nějakou zprávou a pokud jsem později slyšel, jednalo se o věc důležitého rázu. Jelikož jí Krupke sám neznal, odvolala se Divoká na mne, že ji znám a Krupke se mne později ptal, jak ji znám a o jakou osobu se jedná. Vysvětlil jsem mu, že se jedná o osobu, která snad pracuje pro K. H. Franka. Jak jsem z chování Krupkeho poznal, byl velmi překvapen tím, že je mi známo, že Divoká pracuje pro Franka, více však se mnou o tom nemluvil. Vzhledem k tomu, že Divoká navštěvovala německou odbornou školu pro ženská povolání, jsem přesvědčen, že měla vlivnou protekci, protože do takové školy byly přijímány ženy po čekací lhůtě až do dvou let, protože škola byla stále přeplněná. K tomu ještě poznamenávám, že ženy, které uvedenou školu navštěvovaly, byly osvobozeny od jednoroční pracovní služby. Z uvedených důvodů věřím, že skutečně pro Franka pracovala.“

Na základě této výpovědi byla Františka Divoká zatčena a následoval výslech:

Protokol sepsaný 21.června 1945 na policejním ředitelství v Plzni s Františkou Divokou, narozenou v Suchém Vrbně, České Budějovice, majitelkou obchodu výroby prádla, stanů a plachet v Chrástu, nemajetnou, národnosti německé, říšskou státní příslušnicí, posledně bytem v Chrástu 198.

„Můj otec byl dvakrát ženatý, podruhé se oženil asi před 34 lety a bydlel stále v Suchém Vrbně. V jeho manželství byly dvoje děti. Já pocházím z jeho druhého manželství. V prvním měl šest synů a dvě dcery a v druhém měl jen mne a bratra Karla. Vychodila jsem pět tříd obecné školy v Suchém Vrbně a první třídu měšťanské školy v Českých Budějovicích. Všechny třídy této školy jsem nevychodila pro nemoc. Trpěla jsem v šesti letech svého věku spálou. Po vychození zákonných škol navštěvovala jsem jeden rok školu rodinnou v penzionátu u sv. Josefa v Českých Budějovicích. Poté jsem byla nějaký čas doma u rodičů. V osmnácti letech jsem nastoupila místo pomocnice v domácnosti u jisté vdovy po vrchním oficiálu státních drah v Poděbradech jménem Daníčková. Tam jsem byla zaměstnána asi tři roky. Pak jsem byla zaměstnána jako panská u majitele továrny na stavební potřeby v Kolíně. Po roce tohoto zaměstnání nastoupila jsem místo pomocnice v domácnosti u vdovy Matouškové v Praze na Smíchově. V tomto zaměstnání jsem setrvala přes rok a asi v roce 1934 jsem se vrátila domů k rodičům do Suchého Vrbna. Do roku 1937 jsem byla doma a šila jsem pro soukromé osoby prádlo a šaty. V září 1937 jsem nastoupila místo švadleny v továrně na prádlo v Českých Budějovicích, kde jsem byla až do ledna 1938. Potom jsem byla zase doma a od 1. března 1938 nastoupila jsem jako švadlena prádla a stanů u Richarda Helmhackera, tehdy Čecha americké státní příslušnosti, bytem v Chrástu 245 na Benátkách. Asi tři měsíce po mém nástupu došlo mezi mnou a Helmhackerem k intimním stykům a od té doby jsme spolu žili. Opravuji svoji výpověď, pokud je o Helmhackera a jeho živnost v ten smysl, že byl vlastně nájemcem uvedené živnosti a živnostenské oprávnění měla Gabriela Mixová, později úřednice Škodových závodů v Plzni, nyní bytem v Plzni Karlovarská třída. Svůj vzájemný poměr udržovali jsme v tajnosti před širším obecenstvem v Chrástu. V roce 1939 jsem na radu Helmhackera zažádala o vystavení živnostenského oprávnění na výrobu prádla, stanů a plachet, který mi pak byl skutečně udělen. Pak jsme také přeložili provozovnu do domu v Chrástu 198, jehož majitelem je František Tokoš.“

Tady si dovolím přerušit výpověď Divoké, neboť ve spisu jsem našel dva dopisy od Okresního úřadu zachycující první drobný konflikt Divoké se zákonem :

Dopis okresního úřadu v Plzni 11. srpna 1939.

„Podle zjištění četnictva a vašeho částečného doznání přešla jste dne 24. června 1939 v 19.20 přes železniční trať lokální dráhy Chrást-Radnice naproti Příční ulici v Chrástu, ačkoliv v onom místě je umístěna výstražní tabulka, že přecházení kolejí železničních je zakázáno. Tímto dopustila jste se přestupku a ukládám vám pokutu 30 Kč ve prospěch státní pokladny, v případě nedobytnosti k trestu vězení v trvání 24 hodin. Pokutu zaplaťte připojenou složenkou.“

Dopis okresního úřadu v Plzni 21. února 1940.

„Trestním nálezem okresního úřadu v Plzni byla vám pro přestupek železničního řádu uložena pokuta 30 Kč. Tato pokuta je podle konaného šetření a vzhledem k tomu, že jste ji přes upomínání nezaplatila a tím její nedobytnost doznala nedobytnou. V důsledku toho přeměňuje vám okresní úřad uvedenou pokutu v náhradní trest vězení v trvání 24 hodin a vybízíte se, abyste se u okresního soudu v Plzni k nastoupení tohoto trestu do 8 dnů přihlásila a tímto vybídnutím se vykázala. Neučiníte-li tak, budete k nastoupení trestu předvedena.“

Jak tato kauza dopadla, nevím, další doklady ve spisu chybí.

Výslech Divoké pokračuje:

„V roce 1939 mi navrhl Helmhacker, abych se přihlásila k německé národnosti a požádala o říšsko-německé státní občanství, poněvadž prý jako Němka bych mohla spíše ochránit jeho majetek a to hotovost v částce 150 tisíc korun, cenné papíry Živnobanky v ceně 45 tisíc korun (tyto papíry později prodal), a zboží v hodnotě asi 30 tisíc korun, o který se jako americký státní příslušník obával, že by mu mohl býti německými úřady odejmut. Z toho důvodu požádal i on o německou státní příslušnost. Oběma nám byla pak udělena v roce 1940 a od té doby jsem byla říšsko-německou státní příslušnicí. Členkou strany NSDAP jsem nebyla. Měla jsem pouze potvrzení vystavené blockleiterem v Rokycanech Geroldem, které mě opravňovalo k vybírání příspěvků pro německý červený kříž a pro zimní pomoc. V domě v Chrástu 198 bydlel majitel tohoto domku, František Tokoš, který tam měl brusírnu skla. Po našem přistěhování k Tokošovi asi v roce 1939 požádal Helmhacker Tokoše, aby zakoupil větší množství olovnatého skla, které by Helmhacker zaplatil a Tokoš by pak toto sklo vybrušoval pro Helmhackera, který, jak mi je známo, chtěl toto zboží po válce vyvést do ciziny, případně do Anglie. K tomu také došlo a Tokoš odebral od firmy Rückl v Nové Huti pod Nižborem u Berouna olovnatého skla asi za 160 tisíc. Zboží zůstalo majetkem Helmhackera a Tokoš skutečně jej pro Helmhackera vybrušoval. Ku společenství mezi oběma nedošlo, ačkoliv bylo o něm jednáno. Oba byli v dobrém poměru jen asi půl roku. Pak se ale rozešli ve zlém, poněvadž prý Tokoš odevzdával špatnou práci. Od té doby žili oba v nevůli. Asi 19. listopadu 1940 byla u Helmhackera provedena domovní prohlídka německou kriminální policií a její úřednici se zajímali o sklad skla. Z toho důvodu usuzuji, že oznámení této policii učinil Tokoš, protože chtěl koupit od Helmhackera všechno sklo, avšak Helmhacker mu sklo neprodal. Tehdy bylo důvodné podezření, že Tokoš očekává, že eventuelně zabavená surovina bude mu přidělena. Úředníci kriminální policie však v této věci nepokračovali a Helmhacker pak část suroviny prodal Josefu Lackovi, majiteli brusírny v Chrástu, který byl říšsko-německým státním příslušníkem a v té době konal činnou vojenskou službu v Praze. Z těchto důvodů povstaly mezi Helmhackerem a Tokošem a samozřejmě, že i mezi mnou a Tokošem, různé třenice. A následek toho byl, že jsme si všichni navzájem dělali to nejhorší. Asi v roce 1940 bylo při nějaké příležitosti nařízeno vlajkování všech domů a zejména domů, kde bydleli Němci. Helmhacker chtěl proto vyvěsit říšsko-německý prapor z půdy domu, kterou měl od Tokoše pronajatou. Tokoš vyvěšení praporu však nechtěl dovolit, snad proto, že nechtěl, aby na jeho domě vlál říšsko-německý prapor. Když prapor vyvěšen nebyl, byl Helmhacker upozorněn Josefem Köstlerem, říšsko-německým státním příslušníkem a výběrčím příspěvků strany NSDAP v Chrástu na to, že doposud neusposlechl nařízení o povinném vlajkování domů v nichž bydlí Němci. Když přesto nechtěl Tokoš dovolit vyvěšení praporu, učinil Helmhacker o tom oznámení na gestapu v Plzni úředníkovi Haasovi. Já jsem byla přitom přítomná, Haas nařídil Helmhackerovi, aby příslušné oznámení učinil písemně. Ten toto oznámení skutečně napsal a pokud si pamatuju, odnesl je na gestapo osobně. Nepamatuji si již, zda jsem i tentokrát šla s Helmhackerem. Co bylo s oznámením učiněno, není mi již známo. Vím jen to, že Tokoš zatčen nebyl a později již vyvěšování praporu z půdy domu dovolil. Pokud jde o oznámení, které jsem měla učinit Haasovi, na několik rolníků v Chrástu, že vyvážejí obilí do polí, prohlašuji, že mi o tom není nic známo a že jsem takové hlášení nikdy Haasovi neučinila. Pamatuji si jen, že o tom něco Helmhacker mluvil, ale zda on to udal nemohu potvrdit. Na gestapo jsem od roku 1939 chodila poměrně často, ale většinou v záležitosti Krauze a to z toho důvodu, abych se informovala pro Helmhackera, jak stojí tato věc, jež to nebyla dlouho vyřizována. Dále jsem na gestapu byla při příležitosti Tokoše s praporem. Asi v roce 1940 měl Helmhacker další spor s Tokošem, který na něm žádal, aby vyklidil půdu, na které měl uloženo zmíněné olovnaté surové sklo. Tato záležitost se projednávala u německého soudu, kde, pokud je mi známo, bylo vyhověno Helmhackerovi. A to v tom smyslu, že může půdy nadále užívat. Poněvadž se věc projednávala u německého soudu, musel si i Tokoš vzít německého advokáta. Zastupoval jej doktor Böhm, který po vynesení rozsudku ve prospěch Helmhackera mně i Helmhackerovi již u soudu řekl, že se přesto budeme stěhovat, poněvadž Tokoš má vojenskou dodávku medicinálních lahví a že z toho důvodu on dosáhne úplného našeho vystěhování. Proto obrátila jsem se společně s Helmhackerem na Haase, kterého jsme požádali o ochranu. Haas nám však řekl, abychom se obrátili na německého okresního hejtmana v Plzni. Jinak s touto věcí nic nedělal. V kanceláři okresního hejtmana jsem také s Helmhackerem byla, avšak tento nebyl přítomen a tak celá záležitost zůstala tak, jak ji rozhodl německý soud a k našemu vystěhování ani z důvodu, které uváděl dr. Böhm, již nedošlo. Nestalo se tak na můj nebo Helmhackerův zákrok, ale proto, že Tokoš objednávku výroby medicinálních lahví nedostal. Pokud jde o to, že jsem měla pro Haase opatřit informace o nějakém úředníkovi z Chrástu, prohlašuji, že ani o tom mi není nic známo a že jsem žádné informace nikdy a o nikom Haasovi nedala a že jsem nebyla ani o ně Haasem požádána. Není mi ani známo, že by v této věci něco dělal Helmhacker.

Popírám, že bych byla konfidentkou Haasovou nebo někoho jiného z plzeňského gestapa a prohlašuji, že na gestapo jsem chodila vždy jen k Haasovi a to zase vždycky jen ve své, respektive Helmhackerově záležitosti. Doznávám, že při rozmluvě, kterou jsme vedli Helmhacker, Haas a já po výhružce dr.Böhma, že se budeme stejně z domu Tokošova stěhovati, jsem skutečně Haasovi řekla, případně naznačila, že mám v Praze na německých vedoucích místech známosti. K tomu poznamenal Helmhacker, že se znám osobně s tehdejším tajemníkem říšského protektora Frankem. Já jsem skutečně pak poznamenala, že se s K.H. Frankem znám a tehdy mi Haas sdělil, že když mám takové známosti, že by se skutečně mohlo pro mne něco udělat. Jinak jsem Haasovi nikdy o této věci nic neříkala a rozhodně popírám zejména to, že bych jej byla informovala v tom smyslu, že byl Frank velmi spokojen s tím, že to šlo v Plzni s židovským majetkem tak hladce, nebo že bych byla někdy Haasovi naznačila, že pracuji pro Franka jako jeho konfidentka. Je pravdou, že jsem před Haasem řekla, že se velice dobře znám s K.H. Frankem, ale za okolností, které jsem již vpředu uvedla. Pravdou však je, že jsem se s Frankem nikdy nesetkala ani nebyla jeho konfidentkou. Známost s Frankem předstírala jsem i Helmhackerovi a to z následujících důvodů. Na podzim roku 1939 požádal mě Helmhacker, abych mu opatřila od svého bratra, Františka Divokého, škpt.četnictva, bytem v Praze Vinohradech, Nerudova 60, nějaké odborné knihy o kriminalistice, protože o tuto vědu projevil Helmhacker zájem. Za tím účelem jsem také do Prahy odjela a zde mně švagrová Dárinka sdělila, že její manžel, tedy můj bratr, je už od léta nezvěstný a že patrně se svým synem Milorádem odjel ilegální cestou do Anglie. Přijela jsem proto s nepořízenou, avšak tuto skutečnost o svém bratru a jeho synovi bála jsem se Helmhackerovi říci, poněvadž mě švagrová žádala, abych o tom s nikým nemluvila a aby věc zůstala utajena. Nepřítomnost svého bratra v Praze musela jsem nějak Helmhackerovi vysvětlit a použila jsem proto lži a řekla, že můj bratr se svým synem odjeli do zahraničí jako špioni pro Německo. Asi v roce 1940, jak již jsem se zmínila, bylo mně jakož i Helmhackerovi uděleno německé státní občanství. Z toho jakož i okolnosti, že můj bratr pracuje jako špion pro Německo, chtěl Helmhacker těžit a proto spoléhal na to, že musí pro mě německé úřady něco udělat, když můj bratr se tak pro Německo exponuje, požádal u okresního úřadu v Plzni o povolení ke koupi sokolského cvičiště v Chrástu, kde hodlal postavit dílnu na výrobu stanů a plachet a obytný domek. Za tím účelem provedli jsme spolu intervenci u Němce Trávníčka na okresním úřadě v Plzni, který však nás odkázal s touto záležitostí na kancelář říšského protektora. Helmhacker byl tehdy toho názoru, že by bylo lepší obrátit se na státního sekretáře K.H. Franka a vyzval mě, abych tam osobně zajela. Dal mně s sebou průvodní dopis s tím, abych jej odevzdala Frankovi. Samozřejmě, že jsem u Franka ani v kanceláři zastupujícího protektora nebyla, poněvadž zpravodajské služby mého bratra pro Německo byly předstírány. Helmhackerovi po svém příjezdu z Prahy jsem řekla, že jsem s Frankem osobně mluvila, ale ten že mi sdělil, že se sokolský majetek nemůže převést do soukromého majetku ani soukromé osobě pronajmout. Potom Helmhacker při každé příležitosti, když chtěl získat nějakých výhod nebo zákroku, posílal mě do Prahy na Franka a obyčejně dával mně nějaké textílie nebo broušené sklo, abych toto nabídla Frankovi ke koupi nebo mu tyto věci darovala, ještě jsem Helmhackerovi předtím několikrát předstírala, že Frank nebo úředníci jeho kanceláře mají o tyto věci zájem. Uvedené věci jsem obyčejně v Praze prodala svým známým a stržené peníze jsem si ponechala pro svou potřebu. Celkem jsem takto pro sebe získala asi šest tisíc korun. U Franka jsem však nikdy nebyla, ačkoliv jsem to potom Helmhackerovi předstírala a vždycky jsem mu předstírala nějaké nepravdivé výmluvy proto, že moje domnělé zákroky respektive intervence neměly nikdy kladného výsledku. V tomto klamu jsem Helmhackera udržovala až do poslední chvíle a když se o tom Helmhacker zmínil před gestapákem Haasem, musela jsem mu to potvrdit.

Byl mi předložen průpis stížnosti adresovaný německému četnictvu v Plzni ze dne 11.12.1941. V němž můj podpis je nahrazen mým jménem psaným na stroji a uveden pozdrav Heil Hitler. Je mi známo, že tento dopis sestavil a psal Helmhacker a doznávám, že se tak stalo s mým vědomím a souhlasem. Zda jsem originál této stížnosti vlastnoručně podepsala, se již nepamatuju.

Na otázku prohlašuji, že jsem odbornou školu pro ženská povolání v Plzni navštěvovala od 1.9. do 27.11.1940 a že jsem se do této školy dostala na základě normální přihlášky bez jakékoliv protekce. Doznávám, že jsem společně s Helmhackerem darovala v roce 1944 na sbírku pořádanou stranou NSDAP v Praze 156 kusů různého prádla a dostala jsem potom mně předložený děkovný dopis od krajského vedení strany NSDAP v Praze ze dne 23.6.1944. Dárek tento dala jsem na základě výzvy místního vedení v Rokycanech a chtěla jsem tím projevit svou loajalitu k říši. V roce 1943 potřebovala jsem nějaké textilie pro své známé v Praze. Šlo o osoby české i německé národnosti a doznávám při této příležitosti, že jsem se s osobami německé národnosti velmi často stýkala a s nimi obchodovala, poněvadž textilie, které jsem jim dovážela, velmi dobře zaplatily. Musím k tomu poznamenat, že Helmhacker ještě v letech 1939 a 1940 nakoupil větší množství textilií, takže je ještě v roce 1943 měl ve svém majetku. Poněvadž mě Helmhacker vydal textilie bez bodů jen pro osoby zastávající vedoucí místa, které by mu mohly být i nějak prospěšné, napsala jsem tento dopis a zfalšovala podpis jména doktora Remplíka. O něm se totiž Helmhacker domníval, že jsem s ním ve stálém spojení z doby, když jsem byla osobně u tehdejšího oberlandranta Remplíka v Českých Budějovicích intervenovat v záležitosti Žida Krauze, o němž jsem již zpočátku učinila výpověď. Z důvodu, abych docílila od Helmhackera vydání textilií, napsala jsem zmíněný dopis, sama ho podepsala a v Praze vložila do poštovní schránky. Po jeho doručení do mých rukou jsem pak dopis předložila Helmhackerovi a ten mi pak nějaké textilie dal. Tyto pak jsem v Praze prodala, jak jsem již uvedla. Rozhodně popírám, že bych byla měla s Remplíkem, kromě rozmluvy v roce 1939 v Českých Budějovicích, jiné styky a prohlašuji, že jsem jej od té doby neviděla, ačkoliv mě bylo známo, že zastával místo vysokého úředníka v Plzni. V souvislosti s tím namluvila jsem také Helmhackerovi, že mě doktor Remplík uvedl 18.11.1941 k říšskému protektorovi Heydrichovi, abych pro Helmhackera vymohla živnostenského oprávnění k provozu brusírny skla, kteréžto oprávnění Helmhackerovi přes jeho a moje veškeré intervence u německých úřadů v Plzni uděleno nebylo. U říšského protektora jsem nikdy nebyla a i v tomto případě jsem Helmhackera klamala. Musela jsem totiž Helmhackera ponechat v domnění, že mám styky se všemi německými vedoucími osobnostmi v protektorátě, když můj bratr domněle pracuje v cizině pro Německo a když jsem se mu v první lži, pokud se jednalo o K.H. Franka, nechtěla přiznat. Doznávám, že jsem od roku 1940 udržovala styky s Němci v Chrástu, Dýšiné, Rokycanech i v Praze a že jsem využívala stejně jako Helmhacker své německé státní příslušnosti ke svému osobnímu prospěchu a že jsem podporovala nacistické hnutí v Chrástu a Rokycanech.”

Na základě těchto informací byl vyslechnut František Tokoš.

Protokol sepsaný 8. srpna 1945 v Chrástu u Plzně.

Předmětem je protokolární výslech s Františkem Tokošem, ročník 1910, ženatý, majitelem brusírny skla v Chrástu, české národnosti, československým státním příslušníkem, bytem v Chrástu 198.

„Jsem majitelem domu v Chrástu 198 asi od roku 1938. V objektu domu nacházela se dílna firmy Pavlík, výroba pístních kroužků, která výroby zanechala již předtím, než jsem dům koupil. Dne 25. 9. 1939 pronajal jsem uvedenou dílnu jisté Gabriele Mixové z Plzně, avšak ve skutečnosti ji užíval Zdeněk Helmhacker, později Rudolf Helmhacker, který svoji výrobu stanů a plachet měl pod živnostenským oprávněním zmíněné Mixové a později Františky Divoké, s níž žil pak ve společné domácnosti a to v bytě u provozní dílny. Začátkem roku 1940 navrhl mě Helmhacker spolupráci v oboru broušení skla, a to tak, že by on zakoupil surové olovnaté sklo, které začalo mizet z obchodního trhu, a já, že bych jej vybrušoval a jemu odprodával. To se skutečně stalo a tímto způsobem jsme spolu obchodovali asi po dobu jednoho měsíce. Potom došlo mezi námi k nedorozumění ohledně prodejní ceny, poněvadž Helmhacker tvrdil, že vybrušování je špatné. To byl počátek všech nepříjemností, které mi později Helmhacker způsobil. Protože Helmhacker mě z půdy nájem neplatil, jelikož tam měl uskladněné sklo, žádal jsem jej několikrát, aby sklo odstranil a půdu vyklidil. Když mých výzev neuposlechl, podal jsem na něho žalobu u okresního soudu v Plzni prostřednictvím advokáta doktora Brycha v Plzni, který mi po prvním jednání sdělil, že žalobu dále vésti nemůže, poněvadž Helmhacker je Němec. Obrátil jsem se proto na advokáta Böhma, který tuto žalobu podal u německého soudu. Při přelíčení mě Helmhacker při své výpovědi označil za marxistu, tvrdil, že jsem nadával na Hitlera, že jsem benešovec a sabotér a svoje tvrzení podložil prohlášením, že jsem znám tak, jak mi vylíčil na plzeňském gestapu. Při těchto tvrzeních se Helmhacker dovolával svědectví Divoké, která v líčení byla přítomna jako svědek. Jak skončilo soudní přelíčení, jsem se nedozvěděl a domnívám se, že bylo rozhodnuto ve prospěch Helmhackera, jelikož jsem zaplatil asi 650 korun palmárního účtu a Helmhacker měl pak sklo na půdě uloženo až do národního převratu. Jsem přesvědčen, že tento spor vyhrál Helmhacker jen svými zákroky u německých úřadů a gestapa za asistence Divoké, která styk s úřady v záležitost těch Helmhackerových sama u úřadů zastupovala a vyřizovala. Jsem toho názoru, že jsem prohrál spor jen proto, že Helmhacker byl Němcem. V době okupace, po skončení uvedeného soudního sporu, byly u mě v bytě asi dvakrát nebo třikrát úředníci gestapa a asi třikrát kriminální policie. Přesná data si však již nepamatuju. Vím jen, že jednou ke mně přišli tři muži a prohlásili, že jsou od plzeňského gestapa. Vytýkali mně, že jsem benešovec, že jsem nadával na Hitlera a že jsem prohlásil, že Němcům rozbiju hlavy, až budou utíkat, jak nás to učili na vojně. Samozřejmě, že jsem to popřel. Členové gestapa se s mým tvrzením spokojili a odešli s tím, že se ještě ke mně vrátí. Žádných jiných zákroků již proti mně nepodnikli. Po druhé přišli ke mně opět od gestapa z Plzně, ale nepamatuji se přesně, v které době to bylo. Nevím, také přesně zda šlo o stejné úředníky, jenž byli u mě poprvé. Provedli u mě domovní prohlídku a aniž by mně byli řekli důvod nebo nějaké obvinění, odešli. Stejným způsobem provedli prohlídku u mě členové gestapa ještě jednou, avšak bohužel ani zde nemohu udat, v které době to bylo a za jakým účelem. Kromě toho byly u mne provedeny tři prohlídky bytů a dílny. Asi v polovině roku 1940 dostavil jsem se osobně do budovy gestapa, kde jsem žádal o informace stran vydání propustky do Německa. Zde v prvním poschodí po zazvonění bylo mně otevřeno a při vstupu dovnitř byl jsem pozastaven mužem, který na moje prohlášení, že jsem Tokoš z Chrástu, odvedl mě do kanceláře, kde mě postavil čelem ke zdi a tělesně mě týral. Kupříkladu uhodil mě několikrát do vazů a já jsem narazil hlavou na zeď tak prudce, že jsem ztratil vědomí. Když jsem vědomí nabyl, cítil jsem prudké bolesti v krajině břišní i žaludeční takže se domnívám, že mě i zkopal. Vytýkal mi potom, že jsem nadával na Němce, že jsem komunista a marxista. Když jsem obvinění zapřel, sepsán byl se mnou protokol a poté jsem byl propuštěn. Celkem jsem tam byl asi po dobu tří hodin. Z uvedeného týrání mám následky dodnes, ježto při kopání byly mně patrně poraněná játra. Po výslechu byl jsem asi jeden měsíc nemocný a upoutan na lůžko. Jsem přesvědčen, ačkoliv to prokázat nemohu, že všechny uvedené zákroky ze strany německých úřadů byly provedeny na základě oznámení Helmhalckerových za spolupráce Divoké, ať již byly na mě učiněny písemně, ústně nebo anonymně. V důsledku toho žil jsem po celou dobu od roku 1940 až do státního převratu 1945 ve stálém strachu a v obavách před zatčením na základě oznámení Helmhackerově a Divoké, které byly podávány na mě čistě ze msty jako výsledek nedorozumění, pro které jsem se s Helmhackerem v obchodním spojení uvedeném rozešel. Koncem roku 1942 byl jsem nucen na zákrok Divoké u hospodářské skupiny sklářského průmyslu v Praze zastavit výrobu v dílně ve svém domě, a to z důvodu, že je nedostatek elektrického proudu. To byl důvod úřední. Ve skutečnosti však Divoká na popud Helmhackera v Praze udávala, že je dílna nezdravá, že je špatný odpad kyseliny a že dílna je pro obyvatele v okolí zdravotně závadná. Byl jsem proto nucen pronajmout jinou dílnu s vodním pohonem, v níž jsem dodnes a musím z ní platit 30 tisíc korun ročního nájmu. Poškozen jsem byl tudíž celkem o 90 tisíc korun, které nechci nikterak uplatnit. Jsem toho názoru, že Helmhacker byl iniciátorem všeho, co bylo proti mně podniknuto ze strany německých úřadů a Divoká mu ve všem pomáhala tím, že všechny intervence u příslušných úřadů prováděla.“

Hned druhý den byla v Plzni opět vyslechnuta Divoká:

Výslech Františky Divoké z 9. srpna 1945.

“Já jsem si na Tokoše u Haase stěžovala při svých návštěvách, o kterých jsem se zmínila a to v tom smyslu, že nám, tedy Helmhackerovi a mně, dělá Tokoš, co nejhoršího může. Že mne zavírá na půdě, že odnesl klíče od záchodu, na který mi zakázal chodit atd. A Haas mi vždycky slíbil, že o tom s Tokošem promluví. Helmhacker měl před lety v Chrástu všelijaké nepříjemnosti s obecním úřadem. Například vystěhování z domku, který měl pronajatý od tchána obecního tajemníka. Pak dostal různé zákazy od obecního úřadu i četnické stanice.

Ke všemu si znepřátelil mnoho lidu z Chrástu svým podivínským chováním. Domnívala jsem se, že až bude po válce a odstěhuji se od Helmhackera, že nebudu nucena ve lžích s vedoucími německými osobnostmi pokračovat. Za celou dobu, kdy Helmhacker nastoupil vojenskou službu, to je od 25.6.1944, jsem já sama proti nikomu nic nepodnikala, starala jsem se pouze o opatřování svojí zahrádky a domácí práce. Kromě toho jsem opatřovala textilie pro své známé.”

V soukromé kronice ředitele chrástecké školy pana Vraštila je tato zmínka z května 1945: Na obecní úřad odvedli Němky Gleisnerovou, Pokornou, Velimskou. U takzvaného „Amerikána“ Hilmakra domovní prohlídka zjistila veliké zásoby zboží, látek a vysílací stanici. Vše odvezeno do školy, jeho žena zatčena. On prý slouží u SS.

Úřad Národní bezpečnosti v Plzni řešil v listopadu 1945 zda Františka Divoká byla nebo nebyla konfidentkou K. H. Franka. Zaslal proto dopis do Prahy na ministerstvo vnitra v režimu tajné a dostal tuto odpověď.

„K uvedenému přípisu sděluje ministerstvo vnitra, že K. H. Frank byl vyšetřující komisí v předmětné věci vyslechnut a udal, že shora jmenovanou vůbec nezná a nikdy s ní nebyl přímo ani nepřímo, ať soukromně či služebně, v jakémkoliv spojení. Zaslaná podobenka Františky Divoké se zároveň vrací. Helmhacker nemohl být v této záležitosti vyslechnut, poněvadž dne 25.6.1944 nastoupil vojenskou službu a je od roku 1945 nezvěstný.“

Rozsudek jménem republiky

Mimořádný lidový soud v Plzni uznal podle hlavního přelíčení konaného dne 16.dubna 1946 v Plzni takto právem: obžalovaná Františka Divoká jest vinna a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře na doživotí a vyslovuje se, že obžalovaná pozbývá občanské cti navždy, že celý trest odpyká v nuceném pracovním oddílu a že celé její jmění propadá ve prospěch státu.

Matka Františky Divoké napsala 13.3.1953 dopis, na obálce je adresa Vážená paní Marta Gottwaldová, choť pana prezidenta republiky, Praha Hrad, kde žádá o pomoc s propuštěním její dcery, která po odsouzení lidovým soudem v Plzni byla ve věznici v Praze Řepích, pak v Horních Počernicích, pak byla v Libčické cihelně, dále byla na Kladně a letos 12.1. ji přeložili do Pardubic. Dále se píše v dopise: „Včera jsem od ní dostala psaní razítkované Pardubice, v Kladně měla číslo 5662 a teď má číslo 870 Františka Divoká. Proto bych vás pěkně prosila, paní prezidentová, o amnestii, jestli to bude možné, předem za vaši laskavost. Děkuji a v hluboké úctě prosí Divoká Františka matka, ročník 1884.“

Do prezidentské kanceláře dopis dorazil 16.3.1953, tedy dva dny po smrti Klementa Gottwalda. Tamní úředníci jej předali na ministerstvo spravedlnosti 28.3.1953 a odtud putoval 9.4.1953 k Lidovému soudu v Plzni k dalšímu řízení s poznámkou, že žadatel byl vyrozuměn.

Lidový soud v Plzni si vyžádal vyjádření Národního výboru v Chrástu.

Vyjádření Národního výboru v Chrástu u Plzně ze dne 6. května 1953.

„Postupujeme vám připojený přípis s tím, že rada místního Národního výboru usnesla se nedoporučit vyhovění žádosti o milost, protože se jedná o osobu, která udávala české lidi gestapu a její chování v době okupace bylo proti všem Čechům.“

Předseda, podepsán Kajl.

Náčelník obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti., vrchní strážmistr Brož, napsal v Třemošné 9.5.1953 toto sdělení.

„Po vyšetření sděluji, že Františka Divoká, posledně bytem Chrást, se netěšila v místě bydliště dobré pověsti. Měla v nájmu dům č. popisné 198, kde prodávala stanové dílce, různé látky a zeleninu, kterou pěstovala sama na zahrádce. Stále slídila po obci Chrástu a získané poznatky donášela gestapu.“

Ve spisu je také rukou psaný dojemný dopis Františky Divoké, matky vdovy, která psala Lidovému soudu prosbu o propuštění její dcery, který je datován 18.5.1953.

Na základě amnestie, vyhlášené 4.5.1953 prezidentem Antonínem Zápotockým byla Františka Divoká z vězení propuštěna a zbytek trestu jí byl prominut. Posledním dokladem je pak usnesení okresního soudu v Českých Budějovicích, který „rozhodl dne 7.3.1972  v neveřejném zasedání ve věci Františky Divoké, narozené 7.11.1913 v Suchém Vrbně, dělnice, bytem České Budějovice o zahlazení odsouzení takto. Odsouzení Františky Divoké, vyslovené podle rozsudku bývalého mimořádného lidového soudu v Plzni ze dne 16.4.1946 se zahlazuje a na Františku Divokou se hledí, jako by nebyla odsouzena. Zpráv, které si soud vyžádal, hodnotí odsouzenou velmi příznivě.“

Podařilo se mi dohledat i příbuznou Františky Divoké, která na ni vzpomínala: „Já si ji pamatuju jako veselou aktivní důchodkyni - plavala, jezdila s bratrem do hor…Pár let před smrtí byla už trochu víc popletená. Musím se smířit s tím, že ta hodná teta Fanča byla asi jinej člověk, než jsem dosud myslela. Pamatuju si i na tu její mámu. Znala jsem starou, nepohyblivou, unavenou babču. Dojala mě kopie jejích dopisů s žádostí o milost pro dceru. Muselo to být strašné.“

Františka Divoká zemřela v roce 2009 ve věku 96 let.

Zajímavé jsou také osudy dalších postav.

Její bratr František Divoký se narodil 31. března 1892 v Mladošovicích na Třeboňsku. Během první světové války bojoval jako dobrovolník v řadách srbské armády, vyznamenal se zejména během bojů o Černou Horu. František Divoký se oženil v Srbsku a manželku Darinku, rozenou Bojovič si s sebou přivedl do Československa. Manželům se 7.11. 1918 v chorvatském Jasenovaci narodil syn Milorad. Po návratu do Československa nepokračoval František Divoký v armádní službě, sloužil jako četnický důstojník na Slovensku, kde postupně žil v Turni nad Bodvou, Ružomberku a Humenném. Po německé okupaci a rozpadu Československa v březnu 1939 odešel společně se synem Miloradem a kolegy od četnictva Františkem Herodesem a Františkem Leskotou do Polska, kde se společně v Bronowicích přidali ke vznikajícímu československému zahraničnímu vojsku. Dne 30.srpna 1939 se František Divoký stal velitelem bronowického tábora. Po vypuknutí druhé světové války a napadení Polska nacistickým Německem zorganizoval dne 5. září 1939 opuštění tábora a pokus o spojení se skupinou Ludvíka Svobody. To se mu kvůli německému a sovětskému postupu nepodařilo, po strastiplné cestě se ale skupině o 115 mužích podařilo 19. září 1939 dosáhnout rumunských hranic, kde byli internováni. Společně s dalšími vojáky se následně František Divoký přesunul přes Konstantu, Pireus, Alexandrii a Bejrút do Marseille a do Agde, kde se opět formovalo československé vojsko. Byl ustanoven velitelem oddílu polního četnictva a tuto funkci zastával během pobytu ve Francii, Velké Británii a i během obléhání Dunkerque v letech 1944 a 1945. Po skončení války se vrátil v hodnosti majora do Československa, kde působil ve funkci oblastního velitele Sboru národní bezpečnosti v Chebu a následně v Kutné Hoře. Poté byl ustanoven velitelem Školy pro důstojníky SNB v Praze. Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešel opět do emigrace, zemřel v Londýně 28. června 1972.

Mladého Milorada Divokého prezentovali k československé divizi v Agde 13. ledna 1940. Po kapitulaci patřil mladík k té části vojáků, jimž se nepodařilo dosáhnout záchrany na evakuačních lodích, přesunul se tedy na území okupované Jugoslávie, odkud pocházela jeho matka, a zapojil se zde do boje proti Němcům. V roce 1942 se pokusil přejít přes Bulharsko do Turecka, ale byl zadržen bulharskou policií a předán Němcům. Zahynul v koncentračním táboře Mauthausen v roce 1943.

Manželka Františka Divokého, Darinka Divoká, roz. Bojovič, nar. 21. dubna 1895, zemřela v Praze 18. ledna 1962.

Brusírna Fr. Tokoše: o této dílně je psáno v obecní kronice: „Jak těžké byly počátky některých místních průmyslových podniků, podávají stručné dějiny brusírny a rafinerie skla fy. František Tokoš v Chrástu č.p. 198.

Jmenovaný majitel narozený v roce 1910 ve Slavkově na Moravě, vyučil se brusičem skla a prošel k získání praxe více podniky. V Chrástu se pak definitivně usadil. Po složení mistrovských zkoušek v roce 1937 se osamostatnil a otevřel dílnu v Příční ulici, kde pracoval zpočátku se třemi dělníky. Aby se na trhu zavedl, musel se těžce probíjeti. Získal si jakostí svých výrobků důvěru několika velkých, dobře zavedených firem, což byl vlastní počátek úspěchů, a začal i export do ciziny. Nato přišla okupace a s ní i různé svízele, jako byl zákaz prodeje výrobků v tuzemsku Němci nařízeného.

Pod záminkou potřeby šetření elektrickým proudem byl podnik koncem roku 1941 uzavřen. V té době nebyl již bývalý hamr v dolním Chrástu a patřící Pražské železářské společnosti v provozu. Poněvadž pohon byl vodní turbínou, která stačila jen pro dostatečnou výrobu elektrického proudu, staral se p. Tokoš, aby získal přednostní právo hamr najmout, což se mu konečně podařilo a výroba povolena. Jeho soused, Němec Helmhacker, chtěl se brusírny pro své účely obchodní zmocniti a u gestapa v Plzni vypovídal se svojí družkou Divokou nepříznivě o p. Tokošovi jako Čechu, takže byl zatčen, vyslýchán a ztýrán. Němci vykonali několik náhlých prohlídek v závodě – bez úspěchu. Pan Tokoš studoval až do roku 1944 cizí jazyky: francouzštinu, ruštinu a angličinu. Hlavně angličtině se věnoval. V době převratu 5. května 1945 pracoval již s 18 zaměstnanci a připravoval ceníky pro cizinu. Ježto ovládal dobře angličinu, sloužil často jako tlumočník při jednání MNV s Američany, kteří byli v Chrástu v roce 1945 posádkou. Také obchodně využil svých známostí s Američany - obchodníky z USA, Jižní Ameriky a Austrálie, předal jim katalogy svých výrobků a pronikal tak ve známost v cizině. V roce 1946 po konsolidaci mezinárodní dopravy dochází již mnoho objednávek z ciziny. Na podzim odjíždí Fr. Tokoš do USA a vrací se po 3 měsíčním obchodním pobytu letadlem do Evropy jako první chrástecký občan, který přeletěl oceán.

Na podkladě známostí obchodních jdou české výrobky z Chrástu koncem roku 1946 do USA, Mexika, Brazílie, Peru, Jižní Afriky, Palestiny, Iránu, Libanonu, Siamu, Austrálie, Bulharska a Anglie. Koncem roku 1946 má firma František Tokoš 20 zaměstnanců.

V roce 1948 emigroval s celou rodinou do zahraničí. Zanechal zde majetek movitý i nemovitý v ceně 309 543 Kč. Nad tímto majetkem byla zavedena národní správa. Správcem se stal MNV Chrást. V roce 1951 převzaly konfiskovaný majetek firmy Tokoš Komunální podniky v Plzni. V obci byla zachována pouze leštírna skla. Původní dílna byla v Příční ulici na Benátkách. V době okupace byla přemístěna do obytného stavení vedle hamru v dolním Chrástu (čp. 73) a po válce bylo v práci pokračováno v čp. 198."

Zajímavé jsou vzpomínky kaplana z 20th Engineer Combat Battalion, respektive 1171st Engineer Combat Group. Tahle jednotka v Chrástu nebyla, ale on tam popisuje, jak jel několikrát do Chrástu na návštěvu.

17. května 1945

"Během mé návštěvy Plzně jsem domluvil schůzku s profesorem a vzal jsem ho s sebou v mém jeepu do Chrástu, kde žije jeho přítel. Jeho přítel, pan Tokoš, má sklárnu za vesnicí a museli jsme přebrodit divokou řeku, abychom se k němu dostali. Profesor vysvětlil, že před válkou tato malá továrna posílala své výrobky do celého světa. Jejich sklo bylo všechno ručně řezané a považovalo se za výjimečnou kvalitu. Usmál se a zdál se potěšený, že vidí někoho v americké uniformě. Pan Tokoš, který mluvil anglicky, nás vyšel přivítat, když jsme přijeli. Po představení mě překvapil, když se mě zeptal, jestli mám nějaký krém na holení. Rychle vysvětlil, že jeho žena neměla žádný krém na obličej a že náš krém na holení je dobrá náhrada. Cestování po Evropě mě naučilo, že lidé nemají žádné použití pro americké peníze a raději přijmou výrobky, jako je mýdlo, cigarety, atd. Byl jsem zvyklý vézt zásobu směnitelných zboží v malé skříňce, kterou jsem měl v zadní části svého jeepu. Vytáhl jsem dvanáct tub krému, které jsem měl s sebou, a předal jsem mu je. „Dejte tyhle vaší ženě jako dárek od Američanů.“ Byl nadšený a okamžitě nás pozval dovnitř. Provedl mě po malé budově a ukázal mi, jak vyrábějí sklo od začátku až do konce – všechno ručně. Byl jsem ohromen kvalitou dokončeného skla a vybral si několik kusů skla, které jsem si chtěl poslat domů k Alice. Když jsme se chystali odjet, zeptal jsem se, kolik mu dlužím. Usmál se a řekl: „Nic, jsou to dary pro vás a vaši manželku.“

17. července 1945

Včera jsem dostal zprávu – dnes odjíždím domů! Mých 153 bodů se vyplatilo, dostal jsem se na seznam první skupiny lidí odjíždějících z Evropy. Když mi bylo včera ráno sděleno, že odjíždím odpoledne, zajel jsem za panem Tokošem, abych se s ním rozloučil. Navštívil jsem ho několikrát od té první cesty do Chrástu a stali jsme se přáteli. Bez ohledu na to, jak jsem se snažil zaplatit mu za skleněné kousky, které jsem si vybral, vždy odmítl a přijímal pouze zboží, které jsem mu přinesl. Řekl mi, že od osvobození ho navštívilo více než 300 amerických vojáků, ale já jsem byl jeho nejlepší přítel a někdo, komu důvěřoval. Několikrát vyjádřil svůj názor, že jakmile Američané opustí Československo, Rusové to převezmou a udělají z něj komunistickou zemi. Během naší poslední návštěvy se velmi emocionálně rozmluvil a požádal mě o jednu prosbu. „Jak jsem ti řekl, jsem přesvědčený, že z nás Rusové udělají komunistickou zemi. Já jsem kapitalista, takže mě zlikvidují. Věřím ti, chci, abys si vzal všechny mé peníze s sebou do Ameriky. Pokud mě zabijí, můžeš si peníze nechat, ale pokud přežiji, přijedu s rodinou do Ameriky a tam začnu svůj byznys.“ I když jsem mu chtěl pomoci, věděl jsem, že mu peníze nemohu ze země vyvézt. Vysvětlil jsem mu to a snažil se ho ujistit, že se nemá čeho bát od Rusů a připomněl jsem mu, že jsou našimi spojenci stejně jako jeho. Přikývl a řekl, že rozumí. Potom mi s očima plnýma slz dal objetí. Když jsem nasedal do svého džípu, abych odjel, vtiskl mi do rukou krásnou ovocnou mísu a řekl, že to je jeho dar na rozloučení. Už jsem si sbalil a poslal své osobní zavazadla, takže jsem musel tuto mísu nést s sebou až do Ameriky. Nicméně, když jsem se díval na jeho dar přátelství, věděl jsem, že to bude stát za to."

Poslední stopa pana Tokoše a jeho rodiny končí v Argentině. A to byl další příběh o kolaborantech v Chrástu u Plzně.

Zdroj: spis MLS Plzeň, kronika Chrástu, kronika pana Vraštila, příbuzná Františky Divoké, Zbyněk Blaheta