Článek
Vše začalo tím, že se dne 1. 6. 1945 dostavila na plzeňskou policii Vlasta Vavrochová, narozena 1. 11. 1916 ve Štítově, okres Rokycany, vdova, dámská krejčová, bytem v Chrástu u Plzně č.p. 362 a vypověděla:
„Dne 29. 3. 1945 obdržela jsem poštou dopis, ve kterém mi muž sděloval, že by potřeboval civilní oblek, protože hodlá utéci z trestnice v Drážďanech. V dopise hned jsem poznala, že písmo není mého manžela. V dopise byla také označena Pavla Živná, bytem v Chrástu, která prý má příbuzného v Drážďanech jako dozorce. Mimo to byla v dopise uvedena značka, pod kterou jsem měla balík poslat do Drážďan. Balík s oblekem převzala paní Živná a dopravila ho do Plzně na říšskou poštu a předala ho tam německému vojákovi. Za týden jsem dostala odpověď, že balík v pořádku došel a abych poslala ještě jedny kalhoty, deku, gumák, svetry a jídlo. Podobný případ se udál také v Hořovicích. Jelikož můj muž byl odsouzen na smrt a byl popraven dne 26. ledna 1945 v Drážďanech, mám za to, že na mne byly veškeré věci podvodným způsobem vylákány. Živná nachází se toho času u krajského soudu v Plzni jako vyšetřovanec.“
Kdo byla Pavla Živná? Narodila se 10. 3. 1891 v Zásadě nad Jizerou, okres Železný Brod, národnosti české, náboženství římskokatolické. V době spáchání trestného činu byla zaměstnána v domácnosti a její poslední bydliště bylo v Chrástu č.p. 401. Podle výpisu z Úřadu rejstříku trestů byla Pavla Knížková Živná do roku 1922 trestána 22× a to pro zločin krádeže 14×, přestupek krádeže 6×, přestupek zpronevěry 2×, přestupek tuláctví 1×, jiné přestupky 2×. Podle trestního listu byla souzena například u soudů v Jablonci nad Nisou, Tanvaldu, Mnichově, Vídni, Drážďanech, Hamburku, Litoměřicích….
První výslech Pavly Živné byl na Policejním ředitelství v Plzni 13. 6. 1945. Pavla Živná při výslechu popřela, že by sama nebo někdo jiný napsal dopis, který pak odeslala Vavrochové do Chrástu. Doznává, že Vavrochová přišla k ní do bytu s dopisem a žádala jí, aby balík pro jejího muže odnesla na německou poštu do Plzně, že sama německy neumí. Žádosti této Živná vyhověla a balík předala v Plzni na německé poště vojínu jménem Kieswetter, kterého znala a který jí slíbil, že balík odevzdá osobně v Drážďanech, poněvadž prý tam právě jede. Zda balík odevzdal, není jí známo. Více s ním již nemluvila. Dále přiznala, že v Drážďanech se zná s vězeňskými dozorci, kam prý několikrát odvážela pro různé vězně z Chrástu balíky. Také se vší rozhodností popřela, že by byla uvedené věci na Vavrochové podvodným způsobem vylákala. Živná je důvodně podezřelá, že dopis po někom odeslala do Drážďan, odkud byl zaslán Vavrochové do Chrástu a balík se šatstvem si ponechala. Pro podobné podvody byla Živná ve vyšetřovací vazbě zdejšího krajského soudu.
Následoval výslech druhé podvedené, Vlasty Řešátkové, stáří 31 roku, vdovy, zaměstnáním obchodnice, Hořovice 459.
„Můj manžel byl zatčen dne 17. 3. 1944 a odvezen gestapem do Kladna, kam jsem za ním dne 24. 3. jela a cestou jsem se seznámila s obviněnou ve vlaku a ta nabídla, že mě budovu gestapa na Kladně ukáže a případně i návštěvu mého manžela umožní. Skutečně také prostřednictvím obviněné se mi podařilo s manželem mluvit. Od té doby však jsem jí delší dobu neviděla, až dne 2. 2. 1945 přišla ke mně obviněná do Hořovic do bytu a přinesla mě moták vězeňský, který jí měl přijít i v dopise pro mě s tímto obsahem: „Váš pan je v Berlíně v nemocnici, zmrzlí ruce, ta paní vše poví, řekněte, že je to váš švagr, prosím přísné mlčení, byla by to naše zkáza.“ Poté se obviněná rozvzpomněla, řekla, že jezdí do berlínské nemocnice, kde má známost s jedním vojákem, který hlídá nemocné vězně, že si vzpomíná a podle hlasu, že poznala jméno mého manžela. Vysvětlila mi to tím, že kdykoliv přijela do Berlína, že tam nechala vězňům pět cigaret v obálce se svojí adresou a bezpochyby, když byl jeden vězeň transportován, že moták pro mne s její adresou vyhodil a ten jí byl doručen do Chrástu. Slíbila, že mi další informace podá co nejdříve a že tam pojede. Během tří neděl jsem dostala od ní znovu doporučený dopis, jehož obsah rovněž přikládám, a odjela jsem na žádanou sobotu k ní do Chrástu s balíčkem prádla a potravin. Po čtrnácti dnech mě přišla znovu navštívit a vypravovala mi podrobnosti, že je manžel šedivý, o 20 kilo hubenější, ruce a nohy, že má omrzlé, zkažený žaludek a revmatismus. Dále, že rozdával ihned pečivo, které se mu poslala a že říkal, proč jsme si to nenechali, že má starost o děti a o mě, abych se znovu neprovdala. Neustále o mě prý říkal, mamička moje zlatá. Do berlínské nemocnice přijel prý z Kielu, kam prý byl z Pankráce transportován. Manžel prý si vzpomněl, že mu bylo nejhůře ten den, když opouštěl Prahu. Dále, že prý nejhorší byly Vánoce, že neměl moji a dětí fotografie. Jeden jeho spoluvězeň byl prý nejšťastnější, že měl fotografie rodiny i svojí matky. Nemáme prý míti o něho starost, je prý se sedmi spoluvězni, kteří jsou stejně omrzlí jako on a právě prý obědvali mrkev. Dále říkala obviněná, že prý ten voják, se kterým má známost, daroval mému manželovi bačkory. Dozvěděla prý se obviněná, že přijdou k transportování do Drážďan a že mě potom další informaci podá. Skutečně v dubnu 1945 přišel doporučený dopis od paní Vavrochové, že mám přijet s balíčkem potravin k ní do Chrástu. Ústně mi paní Vavrochová vypověděla, že dostala vězeňský moták, kde byl můj manžel jmenovaný. Během této návštěvy u paní Vavrochové přišla obviněná a dala jsem jí 500 korun, aby tyto vyměnila za marky a manželovi je dala nějak šetrně. Na to jsem dala obviněné pro manžela teplé prádlo, svetr hnědý, kapesníky a ponožky, úhrnem za 320 korun, v druhém balíčku bylo kilo salámu, půl kila špeku, 6 vajíček a pečivo, úhrnem za 87 korun. Dále jsem poslala pro onoho vojáka, který měl zprostředkovat doručení, suchý salám a 20 cigaret, celkem za 33 korun. Dále paní Živné masový lístek, chlebový lístek, kilo sádla, kilo loje a jeden bochník chleba, dále nákupní tašku koženou a jedny rukavice kožené, celkem za 804 korun. Dále jsem jí dala na cestu 200 korun na hotovosti, 20 cigaret, kilo salámu a jeden bílý chléb, celkem za 256 korun. Uvedený moták s doporučeným dopisem přikládám jako doklady o tom, že obviněná uvedené předměty na mě vylákala. Připojuji se k trestnímu řízení shora uvedenými obnosy.“
29. září 1945 se dostavila se svým svědectvím k okresnímu soudu v Plzni Vlasta Vavrochová:
„Obviněnou Pavlu Živnou jsem poznala, když jsem vymáhala v lednu tohoto roku propustku, neboť jsem chtěla navštívit svého manžela v Drážďanech. Tehdy mě dobře poradila, propustku jsem obdržela a tak se mi podařilo, že 22. 1. 1945 mě bylo umožněno rozmlouvat s manželem Aloisem Vavrochem, který byl hned na to 26. 1. 1945 v Drážďanech popraven. O jeho smrti jsem se dozvěděla asi do týdne, co jsem obdržela úřední zprávu. Přesto jsem chovala naději, že manžel je živ, neboť se v našem kraji všeobecně vyprávělo, že mnozí z těch, o nichž přišla úřední zpráva o jejich popravě, dodatečně se přihlásili buď tím, že dostali milost, nebo prostě tím, že byli nasazeni do práce. Obviněná kolem 20. března 1945 přišla ke mně si pro nějaké šití, neboť jsem dámská krejčová. Zmínila se mi o paní Řešátkové z Hořovic, která prý také dostala dopis od svého manžela, aby mu poslala nějaké šaty, byť byla předtím obdržela o něm úřední zprávu o jeho popravě a ještě tehdy říkala, abych to nedělala tak, jako paní Řešátková, která šaty poslat nemohla, protože prý je prodala. Na to zakrátko, jsem skutečně i já obdržela dopis, mohlo to být 29. 3. 1945, který sice nebyl psán rukou mého muže, což jsem si vysvětlila tím, že jej psal na požádání mého muže nějaký jeho známý a ve kterém mě muž sděloval, že by potřeboval civilní šaty pro sebe a ještě dva další spoluvězně, že mají úmysl společně uprchnout a sice na značku říšské pošty, na kterouž to značku si to přijde jistý voják vyzvednout a mému manželovi odevzdá. Také v tomto dopise bylo, abych se obrátila na obviněnou Živnou. Tato se mně potom nabídla, že mě balík ten vezme sama do Plzně a pošle německou poštou do Drážďan. Proto jsem připravila dva balíky a v jednom z nich byly tři obleky, z nichž dva zánovní a jeden všední, tři páry bot starší spravované, ale ještě dobré, tři čepice, troje punčochy doma pletené, tři garnitury prádla, šponovky, cvičné kalhoty v Sokolu, úhrnem za 1810 korun. V druhém balíku byly potraviny a to kilo uzeného masa, jedno kilo sucharů, šest vajec, čtvrt kilogramu cukru a čtvrt kilogramu soli, celkem za 54 korun a kromě toho na hotovosti ještě 1500 korun. To všechno jsem odevzdala za účelem dopravy mému manželovi do Drážďan s tím, že jsem ještě onomu vojákovi, který dopravu měl provést, po obviněné poslala půl kila másla, půl kila salámu, 500 korun hotovosti a 20 kusů cigaret Vlasta, celkem za 549 korun. Do týdne jsem dostala odpověď od manžela, ale nebylo to psáno jeho rukou, že balíček obdržel v pořádku a že by ještě potřeboval něco teplého, že budou spát pod širým nebem. Příležitostně se mi obviněná ptala, zda jsem obdržela odpověď na zaslané věci a skutečně jsem dopis ten hned potom obdržela a obviněná se mi zase nabídla, že mě zprostředkuje další dopravu věcí a tak se mi udělala zase dva balíčky a sice jeden gumák, jedna velká přikrývka velká, jedna pletená vesta, dva svetry, půl kilogramu sádla, kilogram sucharů a šest vajec, celkem za 676 korun. Jako odměnu jsem obviněné dala jedny dámské punčochy, jeden lístek celý na maso a jedno celé kůzle pečené, za 195 korun celkem. Od té doby jsem byla stále toho přesvědčení, že zásilky řádně došly, zvlášť když jsem slyšela od lidí, že obviněná českým lidem velice pomáhá. Až teprve ve dnech převratových, když byla obviněná zatčena a můj manžel se nevracel, pojala jsem k obviněné nedůvěru a došla k přesvědčení, že na mě všechny uvedené věci vylákala, aniž by se byla snažila mému manželovi do Drážďan něco poslat, neboť ten byl skutečně 26. ledna 1945 popraven.“
K obviněním se vyjádřila Pavla Živná 6. 11. 1945 u Krajského soudu v Plzni:
“Nejsem vina. Byla jsem zajištěna dne 18. 5. na základě udání Marie Klailové z Chrástu, protože prý jsem jí hrozila gestapem a že jsem jí udala. Klailová učinila udání na mě ze msty, poněvadž měla poměr s mým manželem, v důsledku čehož docházelo mezi ním a mnou k hádkám. Byla jsem zajištěna nejprve u soudu a asi před dvěma měsíci předána do sběrného tábora na Karlově, odkud jsem byla přidělena na práci do restaurace pana Choděry ve Skrétově ulici. Jsem Češkou, stejně jako moji rodiče a sourozenci. Česky sice nemluvím bezvadně, neboť jsem byla od mládí v cizině. S Řešátkovou jsem se seznámila při cestě do Kladna, kdy jsem jí vymohla návštěvu jejího manžela u gestapa v Kladně. Loni v zimě, myslím, že to bylo před Vánoci, jsem dostala dopis odeslaný dle razítka v Drážďanech, v němž byl červenou tužkou psaný lístek, dle kterého jsem měla v obálce přiložený dopis odevzdat Řešátkové. Kdo mi dopis z Drážďan poslal nevím, rovněž nemůžu udat, proč dopis byl poslán právě na mne. Na onom červenou tužkou psaném lístku nikdo podepsán nebyl, již jej nemám, neboť jsem jej spálila. Dopis určený Řešátkové jsem sama osobně odevzdala. Co bylo v onom dopise, si již nepamatuji i když mi jej Řešátková přečetla. Při příležitosti této návštěvy jsem řekla Řešátkové, že jsem byla předtím v Berlíně ve vězení, kde jsem hledala jistého Mráčka, který měl být popraven a přitom, že jsem tam zahlédla muže, který byl podobný Řešátkovi, jehož jsem v Kladně, když jsem zprostředkovala návštěvu Řešátkové, viděla. Uvedené jsem vyprávěla Řešátkové až potom, když mi onen dopis přečetla, neboť jsem usoudila, že by se vzhledem k obsahu tohoto dopisu a vzhledem k mé domněnce, že onen muž v Berlíně je Řešátko, vskutku mohlo jednat o Řešátka. Tehdy v Berlíně jsem s oním mužem ve věznici mluvila, neptala jsem se ho však, zda opravdu je Řešátkem z Hořovic, pouze dozorce jsem se ptala, zda je to řezník z Hořovic, načež ten mi odpověděl, že je to řezník. Řešátková pak prosila, zda bych mohla něco od ní jejímu manželovi do Berlína dodat. Slíbila jsem jí to a proto mi Řešátková předala balíčky v Rokycanech, odkud jsem jela do Chebu, v úmyslu jet do Berlína. Z Chebu jsem se však dál nedostala, poněvadž jsem neměla propustku a i do Chebu jsem jela bez propustky. V Chebu jsem balíček dala jednomu neznámému muži, který se mi legitimoval, ale jehož jméno si už nepamatuji, který jel na práci do Berlína. Slíbil mi, že balíček předá vojákovi ve vězení, aby jej předal Řešátkovi. Řešátkovou jsem u příležitosti mé návštěvy v Jincích u Hořovic navštívila a vyprávěla jsem jí, že jsem balíček Řešátkovi doručila a vyprávěla jsem jí všechno, co Řešátková uvádí od slov, že je manžel šedivý…..až do konce toho odstavce. Ovšem balíček jsem ve skutečnosti osobně nedoručila, ani jsem s Řešátkem nemluvila a uvedené jsem Řešátkové vyprávěla pouze proto, abych jí potěšila a proto, že jsem jí nechtěla říct, že jsem balíček poslala po cizích lidech, aby neměla starosti. Po druhé jsem dostala od Řešátkové balíček v Chrástu u Vavrochové, který jsem zároveň s balíčkem Vavrochové odevzdala na německé poště u obchodní akademie úředníkovi, který tam měl službu a měl jej předat německému vojínovi K., který si pro balíčky přijde. Vavrochová totiž obdržela předtím dopis, dle něhož měla poslat věci pro svého manžela po uvedeném německém vojínovi. Stejně tak měla učinit též patrně i Řešátková, když jí Vavrochová v onom smyslu psala. Vavrochovou jsem poznala, když přišla ke mně, abych jí vymohla propustku, aby mohla navštívit svého manžela v Drážďanech. Za nějaký čas potom přišla ke mně Vavrochová s dopisem, v němž stálo, že její muž žije a říkala, že mu něco chce poslat. V uvedeném dopise bylo též udáno, že Vavrochová má balíček předat německé poště u obchodní akademie v Plzni na značku Deutsche Wehrmacht, před kterým byla ještě nějaká písmena a čísla, na která se již nepamatuji. Dále měla být na balíčku uvedena značka německého vojáka, který si pro balíček přijde. Onen vojín měl dle obsahu dopisu balíček předat Vavrochovi a Řešátkovi nebo dozorcům, kteří by jmenovaným balíčky předali. Nepamatují se již, zda v onom dopise stálo, že se Vavrochová má ve věci na mě obrátit. Vavrochová mi pak balíček pro jejího manžela předala a já jsem ho na německé poště v Plzni odevzdala úředníkovi, který jej pak měl předat jmenovanému německému vojínovi.
Pro Vavrocha jsem takto na německé poště odevzdala od Vavrochové balíček dvakrát. Nepamatují se již, s kterým z těchto balíčků jsem odevzdala též balíček od Řešátkové. Je pravdou, že jsem dostala od Řešátkové věci uvedené pro německého vojáka a pro mne a od Vavrochové pro vojáka věci kromě salámu a pro mě rovněž věci uvedené dole.”
Ve stejný den odeslal Sbor národní bezpečnosti Chrást do Plzně hlášení:
„Oznamuji, že Pavla Živná z Chrástu dochází někdy do svého bydliště v Chrástu, což budí u místního obyvatelstva značný rozruch. Vyšetřováním bylo zjištěno, že naposledy byla Živná v Chrástu 3. 11., kdy byla viděna asi o 12. hodině Jiřím Červeným, synem Marie Červené, bydlícím ve stejném domě, kde má Živná bydliště. Podruhé ji viděl dne 27. 10. v jejím bytě, kde Živná prala prádlo. Jeho matka Marie Červená, sousedky Amálie Landová a Barbora Korjenková, všechny z Chrástu, viděli Živnou v Chrástu rovněž 27. 10. Dle údajů Václava Živného byla jeho manželka Pavla Živná v měsíci srpnu 1945 dodána od krajského soudu do tábora v Plzni Karlově a odtud pak byla přidělena na práci hostinskému Choděrovi v Plzni,Skrétova ulice 26., kde též bydlí a stravuje se. Je podezření, že Živná nedodržuje nařízení na omezení a že se z Plzně do Chrástu vzdaluje bez povolení.“
Vyšetřování tohoto podvodu završil soud, který se konal 16.dubna 1946 v Plzni. Zde vypovídala jako svědkyně Marie Klailová, 41 let, v domácnosti, Chrást 312.
„V roce 1942 byla jsem žalována obžalovanou, která mě vinila, že jí chci přebrat jejího manžela, ale spor prohrála. A když jsme vyšly na chodbu, obrátila se na mě se slovy, počkej ty kurvo, já půjdu na německé úřady, já tam mám velkou známost, já to tam zařídím. V roce 1943 jsem byla volána na pracovní úřad, kde úřednice Seidlová tam měla u sebe nějakou mladou paní, snad Čechovou a říkali mě, že tam mají dopis, který poslala obžalovaná Živná na gestapo a že z gestapa tento dopis byl poslán na pracovní úřad. A že je tam udáno, že se špatně chovám, že běhám po večerech venku a ve Škodovce nechci dělat. A v důsledku toho jsem měla být i s dětmi pracovně přeložena do Norimberka. Věc se pak vyšetřila, když ing. Šnajdr na úřadech jako starosta obce potvrdil, že udání se nezakládá na pravdě a já jsem nemusela do Norimberka. Byla jsem pouze přeložena do Rokycan do patronky. V době, kdy byla již zavřená MUDr. Burešová z Chrástu a já pracovala v Rokycanech, přijela jsem jednou z práce a šla od vlaku. A obžalovaná, která mě pořád sledovala, šla za mnou, nevím jestli schválně nebo náhodou. A když jsme šli okolo domu MUDr. Burešové, prohlásila, že již byl také čas, že Burešovou zavřeli, že by byla naučila český dělníky nedělat a že Říše a Hitler potřebují práci. Obžalovaná měla také spor u zdravotní pokladny s dr. Burešovou, o čemž jsem se dozvěděla, když jsem se byla dát ošetřit u MUDr. Burešové, když mě obžalovaná natloukla a přitom mě MUDr. Burešová radila, abych se s ní nesoudila. Že s ní měla spor u zdravotní pokladny, že ho prohrála, že má obžalovaná všude známé u německých úřadů a že by to bylo zbytečné.“
Dalším svědkem byl Bohumil Kunca, 46 let, Plzeň, rozvedený
„Znám obžalovanou ještě z dob první republiky z Chrástu. Nevěděl jsem nikdy, zdali je Češka nebo Němka a měl jsem ji za Němku. Dne 15. března 1939 jsem přijel z Rokycan do Chrástu ráno v pět hodin a potkal jsem obžalovanou na hlavní třídě a ptal jsem se jí, co tam dělá, poněvadž bylo jednak špatné počasí a jednak žádný Čech nevylezl ven, když věděl, co bude. Ona řekla, že musí přivítat německé vojáky a že jim musí dávat informace. Já jsem jí na to nemohl říct nic, protože jsem jí neznal a šel jsem domů. Ještě 6. května 1945 jsem šel k obžalované služebně jako voják do bytu a viděl jsem u ní ještě jednoho německého vojáka, poddůstojníka. Obžalovaná byla totiž z Němci jedna ruka, chodili k ní uprchlíci a ona k nim.“
Nakonec zazněl rozsudek: “Jménem republiky, Mimořádný lidový soud v Plzni, obžalovaná Pavla Živná je vinna, že:
za prvé propagovala a podporovala nacistické hnutí, tím že schvalovala nacistické myšlenky a nacismus, schvalovala zejména věznění doktorky Burešové, konala cesty do Říše,
- za druhé udala na gestapu Marie Klailovou z Chrástu,
- za třetí lstivým jednáním a předstíráním, že manželé Vlasty Vavrochové a Vlasty Řešátkové nebyli popraveni, nýbrž jsou naživu, uvedla takto ženy v omyl, jimž tyto na své majetku škodu utrpět měly a také ji každá částkou přes dva tisíce korun utrpěly.
A odsuzuje se k trestu těžkého žaláře na doživotí a náhradě nákladů trestního řízení.”
Dále je v rozsudku uvedeno: „Vzhledem k tomu, že odsouzená vyhledávala nešťastné ženy, o nichž věděla, že jejich muži jsou určitě mrtví a že využívala jejich zoufalství a pochopitelného lidského citu, totiž naděje, že přece snad jsou ještě živí. K tomu, aby si získala osobní prospěch, dospěl soud přesvědčení, že jde o nejsurovější způsob podvodu, tudíž že její čin byl spáchán za okolností zvlášť přitěžujících, použil soud ustanovení poslední sazby retribučního dekretu a vyměřil jí trest podle této sazby, tak jak je shora patrné.“
V roce 1948 žádala Pavla Živná o milost, která jí byla zamítnuta, ale pravděpodobně se jí podařila obnova řízení, která proběhla 31. 12. 1948. Tam Pavla Živná vypovídala úplně jinak: „Pokud jsem se nedoznala při tehdejším hlavním přelíčení v tom směru, jak to bylo s potravinami a ostatními věcmi od Vavrochové a Řešátkové, chci dnes učinit plné doznání. Jednou v zimě 1944 a 1945, když jsem byla v lese na dříví, zaběhl můj pes do houští a objevil tam skrytého člověka. Byl to Polák, který mi řekl nakonec, že uprchl z Německa, byl tam ještě s jedním mužem a jednomu z nich, právě tomu objevenému, jsem poskytla podporu, vzala ho domů, poskytla přístřeší a ten člověk mi vykládal, že má v Německu kamarády a že by se jim prostřednictvím německé pošty mohlo něco poslat. Tím jsem přišla na myšlenku, abych od Vavrochové a Řešátkové vylákala věci na tento účel a doznávám dnes, že jsem již všechno jenom předstírala, co jsem jim vykládala, abych dosáhla, že mi dají nějaké věci pro své muže, kteří tehdy byly popraveni a o nich jsem tvrdila, že jsou živí a že mám možnost jim zaslání balíčku zprostředkovat. Z věcí, které jsem obdržela, jsem si nechala jen jednu košili a jeden svetr, potraviny jsem použila pro onoho Poláka, ostatní věci jsem zabalila a ve dvou balíčcích dala na německou poštu. Doznávám také, že jsem si to v těch dopisech vymyslela a dopisy sama psala. Onoho Poláka pak si převzal německý voják, který chodil k nám a který byl antifašista.“
Na základě tohoto neveřejného jednání vydal soud nový rozsudek, kde odsoudil Pavlu Živnou do těžkého žaláře na 15 roků, zostřeného čtvrtletně jedním tvrdým ložem a k náhradě nákladů na trestní řízení.
Další amnestie byla v roce 1954, kdy prezident republiky prominul na základě návrhu ministra spravedlnosti rozhodnutím ze dne 16. 2. 1954 část trestu odnětí svobody ve výměře 5 let.
Na to psala Živná z vězení dopis: „Dozvěděla jsem se, že ve spisech je datum mého propuštění 11. 11. 1955, je to omyl a prosím o vyhovění, neboť bych měla mít výstup 18. 5. 1955.“ Živná totiž ve své žádosti požadovala, aby jí byla započtena vazba už od zatčení 18. 5. 1945 v Plzni.
Okresní prokurátor v Plzni dne 17. 11. 1954 rozhodl, aby jí bylo opravdu započítáno do uloženého trestu odnětí svobody v trvání 15 let (zkrácený amnestií o 5 let) a to od doby 18. 5. 1945 s odůvodněním: „Shora uvedená odsouzená upozornila svou žádostí na okolnost, že podle právoplatného rozsudku bylo jí započítána vazba toliko od 11. 11. 1945 do jejího uloženého trestu, ačkoliv byla ve vazbě od svého zatčení, to je od 18. 5. 1945. Novým šetřením bylo zjištěno, že tyto údaje se zakládají na pravdě a bylo proto právě rozhodnuto, jak shora uvedeno.“
A poslední doklad ve spisu Pavly Živné je od Lidového soudu v Jablonci nad Nisou, který psal 30. 11. 1956 Lidovému soudu v Plzni ve věci zahlazení odsouzení Pavly Živné a žádal o zapůjčení spisu týkající se Pavly Živné, toho času uklízečky ve státní nemocnici v Tanvaldě.
A ještě bych rád zmínil oba popravené hrdiny.
Alois Řešátko
Alois Řešátko, narozen 1. 6. 1907 v Hořovicích, byl popraven v Praze 19. 10. 1944 za přechovávání osob nepřátelských říši.
Alois Vavroch
Alois Vavroch se narodil 4. 2. 1916 v obci Skořice, byl aktivní v DTJ v Mirošově. Před okupací se oženil a v roce 1941 se přestěhoval do Chrástu u Plzně, kde se zapojil do protifašistického odboje. Byl zatčen a popraven 26. 1. 1945 v Drážďanech.
Zdroje:
spis MLS Plzeň, kronika Chrástu, Zbyněk Blaheta, vets.cz
