Článek
Josef Čada z Chrástu u Plzně se narodil v roce 1893. Sám vypovídal u soudu o začátku svého podnikání takto:
„Začal jsem pracovat v roce 1909, když jsem se učil u firmy Suchý Jouza a Čáp v Chrástu ve strojním zámečnictví. Po vyučení v roce 1912 jsem nastoupil práci ve Škodovce, kde jsem pracoval u ponku i u stroje jako strojní zámečník. V roce 1914 jsem narukoval do války. Škodovkou jsem byl vyreklamován a pracoval jsem až do konce války ve zbrojním oddělení. V důsledku propouštění zaměstnanců koncem války jsem sám ze zaměstnání odešel, pracoval jsem doma u svého otce v zemědělství a potom od roku 1919 při výrobě cementového zboží. Od roku 1931 jsem si zřídil strojní zámečnictví, ve které jsem pracoval s patnácti až třiceti dělníky. Vyráběli jsme do roku 1933 výhradně pístní kroužky, potom jsme vyráběli také čerpadla a od roku 1936 chladírny. Od počátku války, to je od roku 1939, jsme vyráběli pístní kroužky a chladící stroje. V roce 1942 byla výroba chladících strojů zakázána a proto jsem byl pozván do Plzně, do Besedy, kam si mě zavolalo plzeňské Reistungskommando a bylo mi dáno na výběr, abych vyráběl nějaké součástky pro zbrojní průmysl. Poněvadž jsem nebyl na to zařízen, nevybral jsem nic, avšak při kontrole mých strojů, kterou provádělo Reistungskommando, bylo mně nařízeno, že mám vyrábět takzvané „rošty a dna“. Byly to součástky pro střelnou zbraň. Rošty byly dopravovány k firmě Rudolf do Plzně, kdežto dna nábojkárně v Rokycanech. V jednotlivých oborech jsme pracovali střídavě podle toho, jak nám Reistungskommando a pověřenec u hospodářské skupiny přikazovali a jak jsme měli zakázky. Nevyhrožoval jsem gestapem ani pracovním táborem, pouze jsem připomínal, když někteří z učnů dělali v závodě hlouposti, jako například do mazacích dírek dávali hřebíky nebo do oleje železné piliny, tak jsem je upozorňoval na následky, které by je mohly postihnout, kdyby na to gestapo přišlo. Nevyhrožoval jsem ani pracovním táborem. V mém podniku, obzvláště v nočních směnách, dělníci „fušovali“ různé nástroje a přístroje, například mlýnky na obilí a je samozřejmé, že když jsem některého přistihl, byl jsem nucen mu domluvit, abych toto „fušování“ aspoň částečně omezil.“
Válka skončila a už 24.5.1945 byl pan Čada zatčen, vyslýchán, ale ještě téhož dne večer propuštěn. Pravděpodobně se tak stalo na podnět některého z jeho nespokojených zaměstnanců. O měsíc později, 20.6.1945 byla na jeho podnik uvalena nucená správa, kde je jako správce uveden Václav Vaník. Čadův případ skončil u trestní nalézací komise ONV Plzeň-venkov, kde byl dne 1. října 1946 zproštěn z provinění proti národní cti. Nutno poznamenat, že zprošťující usnesení trestní komise ONV nebylo zcela jednoznačné. Z protokolu je patrné, že Josef Čada byl zproštěn hlasy přísedících, zatímco předseda komise hlasoval pro jeho odsouzení.
Ve svazku je založena žádost o obnovu trestního řízení proti Josefu Čadovi, kterou podal dne 6.11.1946 Místní národní výbor v Chrástu u Plzně: „Rada Místního národního výboru v Chrástu na své řádné schůzi, konané dne 5.11.1946, se usnesla jednomyslně podat touto cestou žádost o obnovu trestního řízení proti panu Josefu Čadovi.“
Trestní nalézací komise ONV Plzeň-venkov ve svém usnesení ze dne 21.11.1946 rozhodla, že obnova trestního řízení proti Josefu Čadovi se nepřipouští. Stížnosti některých občanů z Chrástu na rozhodnutí trestní komise ONV však pokračovaly. Na jejich základě píše dne 28.6.1948 ONV NF Plzeň-venkov Okresnímu národnímu výboru, aby znovu přezkoumal důvody, pro které zamítl obnovení procesu s panem Čadou z Chrástu a doporučuje jeho obnovu. (poznámka autora: „ONV píše ONV“ nezní příliš logicky, ale přesně takto je to uvedeno ve spisu). Z tohoto podnětu ONV Plzeň-venkov 30.6.1948 zahájil revizi trestního řízení proti Josefu Čadovi. Tatáž komise pak svým usnesením ze dne 13.7.1948 zmíněné řízení opět zastavila pro nedostatek důkazů. Ze spisu není jasný další úřední postup, ale někdo evidentně využil svého vlivu po únoru 1948 a poslal případ pana Čady až k soudu.
Hlavní přelíčení ve věci obviněného Josefa Čady před Mimořádným lidovým soudem v Plzni se konalo ve dnech 16. až 17.12.1948 a trvalo 1,5 dne. K hlavnímu líčení bylo předvoláno celkem 12 svědků, z nichž 10 jich bylo skutečně osobně slyšeno a rozhodnutí bylo založeno na tom, co svědci před soudem vypověděli. Z předvolaných svědků se nedostavila pouze dcera obžalovaného Květa Čadová a svědek Vlček, tehdy služebně vzdálený příslušník SNB. Jeho výpověď byla přečtena ze spisu Okresního národního výboru v Plzni.
Při hlavním líčení vypovídal například svědek Ladislav Hříšný z Chrástu, který byl zaměstnán u Josefa Čady asi od roku 1940 do roku 1944. Vypověděl, že pracoval u špatného stroje, kde bylo hodně zmetků. Z toho důvodu chodil nerad do práce. K firmě docházeli jednou měsíčně kontroly dvou Němců, kteří prováděli přejímku výrobků. Čada zejména před těmi kontrolami vyhrožoval zaměstnancům, že budou-li zjištěny závady, že je předá německým úřadům. V roce 1943, v době, kdy byl svědek Hříšný nemocen, hrál na pohřbu. Na to byl předvolán na úřad práce, kde byl vyzván, aby se dostavil určeného dne k vlaku, který projížděl Chrástem a bylo mu řečeno, že půjde do kárného tábora. Do vlaku nastoupil a byl dodán policii, která doprovázela příslušný transport do kárného tábora, kde byl asi čtyři a půl týdne. Protože krátce před tímto opatřením byl viděn účetním Škubalem na nádraží, když jel jako hudebník na pohřeb, usuzoval, že se tak stalo z podnětu firmy Čada.
Dalším svědkem byl Václav Kučera z Přívětic. V roce 1944 svědek žádal Čadu, aby mu dal dovolenou na posekání sena pro svou tchýni. Jednalo se o ženu ve stáří šedesáti let a nemocnou. Obžalovaný říkal, že v současné době mu z pracovních důvodů nemůže dovolenou dát, ale že mu ji dá, jakmile se vrátí ostatní z dovolené. Když ostatní z dovolené přišli, obžalovaný Čada se znovu vymlouval, že má neodkladné úkoly a dovolenou Kučerovi opět odložil. Proto si svědek vyžádal lístek k lékaři a ten jej uznal na tři dny nemocným. Během těchto dnů se svou manželkou sekali na louce. Manželka se však při práci onemocněla a musel ji v pondělí odvést do nemocnice. Tam dostal potvrzení, které ukázal účetnímu Škubalovi a žádal o dovolenou. Účetní jej odkázal na Josefa Čadu, ale ten mu opět dovolenou nedal. Protože měl Kučera nemocnou ženu a musel se starat o třináctiletého chlapce, šel na dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele. Po uplynutí dovolené v délce, na kterou měl nárok, se vrátil do práce. Byl však volán na pracovní úřad a tam byl předán policii.
Svědek František Fencl ze Sence vypověděl, že v roce 1943 neměl v čem chodit a žádal od obžalovaného poukaz na boty. Dostal poukaz na dřeváky. Proto přestal do práce chodit. Byl volán na pracovní úřad a poté byl dán do pracovního tábora. Poté se vrátil znovu k firmě Čada. Do práce však znovu moc nechodil. Potom se při práci spálil do prstu a hlásil se jako nemocný. Přišlo se však na to, že s jeho nemocí to není zcela v pořádku. Byl zatčen a odsouzen německým soudem v Praze na tři roky. Navíc svědek Fencl figuroval v případu vykrádání balíků a byl za to v roce 1944 odsouzen krajským soudem na dva roky podmíněně.
Při hlavním líčení byl čten také dopis Anežky Drchalové z obce Jezná, Úlice. Ta byla úřadem práce v Plzni přikázána jako pomocná dělnice k firmě Čada. Podle jejího dopisu se v dílně střídalo gestapo, četnická asistence, pracovní úřad a páni z NOÚZ (Národní odborová ústředna zaměstnanecká). Sama byla nemocná a pracovní úřad ji nechtěl zprostit práce. Měla a má žlučové kamínky. U firmy Čada byla taková zima, že byla více nemocná než zdravá. Pan Čada ji poslal sekat v největším mrazu ven dříví i když na to měl pomocné dělníky. Pisatelka měla „vyprané“ ruce a tak řekla, že nemůže, až bude mít ruce trochu oteplené. Pan Čada se na ni rozkřikl, praštil nějakými věcmi o zem a řekl: „Kdo tu poroučí, vy nebo já? …..a když vám to není vhod, tak půjdete do „kárňáku“ a tam zůstanete koukat, jestli mrzne.“ Pisatelka si dále stěžuje na asociální chování Čady a na velmi opotřebované stroje, na kterých nešlo vůbec pracovat, přičemž byl na nich vyžadován největší výkon. Když dělníci neudělali normu, Čada říkal, že je nechá všechny zavřít, že poslouchají „cizinu“ a že sabotují. Jednou panu Čadovi přinesla lékařské vysvědčení, že nemůže dělat tak těžkou práci, která je jí ukládána. Pan Čada se na vysvědčení podíval a řekl: „já se vám na něj, vy…., tady poroučím já a ne paní doktorka, ta ať si hledí své ordinace.“ Pisatelka se vrátila zpět k lékařce, která potom telefonicky domlouvala majiteli firmy.
Podobné stížnosti uvádí ve svém prohlášení také Marie Vrbová. Také ona byla totálně nasazena počátkem roku 1943 jako pomocná dělnice k firmě Čada. Zařízení dílny neodpovídalo ani zdravotním, ani živnostenským předpisům. U brusných strojů nebyly namontovány odsavače prachu a když se chtěli umýt, museli se mýt v bazénu, kde se po celý den koupali Čadovic husy.
Výpověď pana Čady: “Anežka Drchalová domáhala se na mě úlev, na které nárok neměla. Tuto dělnici jsem nikdy k sekání dříví nenutil, zejména ne v době mrazu a ona sama se sekání dříví, které bylo určeno k vytápění dílny, aby zaměstnanci netrpěli zimou, jak mohla vyhnula, přičemž své výmluvy doprovázela slovy, že nebyla přidělena do mé dílny, aby pracovala na sekání dříví, nýbrž, aby pracovala pro válečné účely. Jmenovaná také často vynechávala práci. Někdy se ani neomluvila, jindy se zase hlásila nemocnou. Toto vyhýbání se práci bylo dokonce takového rázu, že ostatní dělnice na to poukazovaly slovy: „Když může být Drchalka doma, my to můžeme chtít také.“ Působilo tedy chování jmenované mezi ostatními zaměstnanci zlou krev.
Dělník Jan Thor z obce Čistá, ačkoliv byl již vyučen, neuměl dobře svou práci a to bylo hlavní příčinou toho, že si málo vydělal. Pro posouzení jeho pracovního výkonu uvádím, že každá žena, která byla zaměstnána jako dělnice, jej ve výkonu předčila a vydělala si více.
Dělníku Janu Wagnerovi jsem nikdy neuškodil. Naopak jsem mu vždy pomohl. Tak například na penězích jsem mu dal třikrát mimořádnou odměnu po 500 korunách. Dále jsem mu přenechal potraviny jako například mouku a maso a dokonce, když měl být z mé dílny vzat pryč a nasazen na kopání zákopů, tak jsem ho z tohoto vyreklamoval.”
Václav Škubal, bytem ze Střapole, je u firmy Čada v Chrástu zaměstnaný již 20 roků jako účetní a udává: „Aby se docílilo aspoň průměrného pracovního výkonu, neboť jinak dělníci nepracovali, byla zavedena v sériové výrobě práce úkolová, což činili i jiné firmy.“ Je mu známo, že gestapák Haas si nechal zavolat Josefa Čadu a když se vrátil, řekl, že se máme mít na pozoru, že podporujeme sabotáž dělníků a že úmyslně všechno brzdíme. Ohledně dělnictva udává, že se zacházelo s dělnictvem dobře, ale byly případy, že se dělník vzdálil nebo zastavil stroj a toulal se v jiném oddělení nebo vůbec nepřišel do práce. V těchto a podobných případech muselo být vůči těmto, hlavně mladým dělníkům, zakročeno. Ohledně dodávek udává, že například objednávka Karel Ochxner a Sohn-Bielitz z 1.4.1944 nebyla do konce války vůbec vyřízena, objednávka z roku 1942 byla dodána až v roce 1944, objednávka z 1.5.1943 byla dodána 28.3.1944, a objednávka ze 17.12.1942 byla dodána až 28.3.1944.
Marie Peštová, bytem Horomyslice, která byla u firmy totálně nasazena od 22.3.1943 do 5.5.1945, udává, že byly doby, že některý týden se v továrně neudělalo práce ani za korunu. „Pravdou je, že majitel Čada někdy nadával, ale vždyť se v závodě víc dělali fušky a když na to majitel přišel, láteřil. Mladší dělníci nadělali mnoho zmetků. Pracovala jsem dříve ve Škodových závodech, ale v žádném podniku by to nebylo možné, co se dělalo u firmy Čada. Dělníci věděli, že se v továrně dělají zakázané věci a proto se majitel obával, aby nebyl udán. Čada sice křičel a nadával, ale neuškodil, otočil se a již o ničem nevěděl.“
Inženýr Jan Koníř, bytem Praha, bývalý tajemník hospodářské skupiny průmyslu železa a kovů udává, že prostřednictvím hospodářské skupiny je mu známo, že firma Čada byla v roce 1942 omezena na výrobě a byla jí ponechána jen činnost opravárny. Jelikož německé vojenské úřady chtěly použít strojního vybavení takovýchto závodů pro německé podniky zabývající se zbrojní výrobou, zabránil Koníř tomuto úmyslu tím, že firmě Čada byla přidělena výroba pístních kroužků. Ale i ve výrobě těchto pístních kroužků bylo pracováno velice pomalu a dodací lhůty byly o 12 až 18 měsíců prodlužovány. Přitom firma vykazovala neobyčejné množství zmetků tak, že německé úřady, kterým toto okolnost neušla, považovaly tuto činnost za záškodnictví.
Na obranu pana Čady se postavil chrástecký mlynář Jaroslav Jílek, který byl za odbojovou činnost uvězněn s celou rodinou, jeho starší syn byl Němci popraven a mladší syn zemřel rok po válce na následky věznění. Napsal Čadovi dopis, pravděpodobně na základě jeho prvního zatčení v květnu 1945, z něhož vybírám:
„Vážený příteli, když jsem se dozvěděl od svého švagra, který mi vyprávěl o všem, co se dnes u nás dělo, považuji za svou povinnost tímto způsobem ti projevit svůj obdiv a díky za to, co jsi pro mne učinil v době, kdy celá moje rodina byla tak strašně perzekuována. Tím, že jsi se nebojácně postavil proti gestapáckému řádění, jež mi chtělo ze mlýna odebrat cenné a pro můj mlýn velmi potřebné zařízení, totiž elektrickou chladírnu, toto tvoje jednání vyžaduje nejen můj dík, ale i uznání. Ty jsi v době pro mne i moje rodinu velmi nepříznivé, kdy se někteří moji známí báli přiznati přátelství ke mně, nebál jsi se za nás postavit, i když to mohlo mít pro tebe zlé následky, zrovna jako v mnohých případech se stalo. Právě proto si vážím tvého činu, neboť není nic krásnějšího, když po všem tom prožitém pekle může člověk zjistit, že starý přítel nezklamal a přál bych si jen takových přátel dobrých Čechů víc.“
Rozsudek ze dne 17.prosince 1948 zněl jasně: 3 roky nepodmíněně, z toho 1,5 roku ve zvláštních nucených oddílech. Josef Čada si celý trest odseděl a byl propuštěn 12.prosince 1951 z věznice v Litoměřicích s poznámkou, že náklady na výkon jeho trestu dosahují částky 46689,45 korun. Výroba byla ve firmě zastavena po znárodnění v roce 1948 a prostory byly upraveny pro potřeby Strojní traktorové stanice. Dnes zde najdeme firmu Baumruk.
Z výpovědi svědků a dokladů založených ve spisu je patrné, že dcera Josefa Čady Květuše Čadová dojížděla během války do Říše za účelem návštěvy svého bratrance Libora Štembery, který byl v Německu jako politický vězeň. Při těchto návštěvách, jak v níže uvedených dopisech uvedeno, vozila do Německa známým politickým vězňům balíčky různých potravin, dopisy od rodin a zpět od politických vězňů necenzurované dopisy rodinám. Do Německa jezdila na propustky, které obdržela od různých úřadů pod záminkou, aby vyřizovala záležitosti podniku. Čtyřikrát navštívila Drážďany a jedenkrát Creussen. V německém městečku Creussen u Bayreuthu jsem dohledal, že bylo uvězněno minimálně devatenáct občanů z Chrástu.
Tady jsou ukázky z několika dopisů:
Alois Rous, 1. srpna 1945. Slečně Květuši Čadové.
„Vážená slečno, přivážela jste nám od našich drahých z domova balíky s hodnotnými potravinami, které byly posilněním pro naše vyčerpaná těla a „černé dopisy“, které nám byly nejvydatnější vzpruhou duševní. Cesty do Drážďan a Bayreuthu za těžkých dopravních podmínek, přetížena zavazadly, nebyly jistě pro Vás luxusem, nýbrž vypětím všech sil a to jistě nedělala jste ze sympatie k Němcům. Zatímco jiná děvčata ve Vašem věku uměla projevit zájem jen o nějaký druh zábavy, Vy myslela jste výše a nebála jste se úkolu tak těžkého, který při opatřování pohraniční propustky vyžadoval styk s německými úřady a to snad právě stačilo nějakému povrchnímu člověku, aby eventuelně z osobní zášti dovedl vrhnouti na Vás tak těžké podezření či udání. Nevím, o koho se jedná, ale mám v tomto případě dojem, že to bude člověk, který až po osvobození vlasti si uvědomil, že je třeba něco dělat a tak ve své maloduchosti začal udávačstvím.“
Vilém Možný, Praha, z 3.8.1945, výpis z dopisu.
„Květo, vím, že možná řekneš, že tě zase s něčím otravuji a zatím, že jsem tak neslušný, že jsem ti vlastně ani ještě pořádně nepoděkoval za všechno, co si pro nás udělala, když jsme byli v Drážďanech a v Creussenu.“
Josef Hec, Smědčice 18. července 1945, „Vážená slečna Květa Čadová, děkuji vám co nejsrdečněji za služby, které jste pro mne konala v době mého politického věznění v Drážďanech. Vámi dovážené balíky byly vždy znamením svátku pro mne i ostatní kamarády v kobce. Nadšení jsme byli 28. září o smědčické Václavské pouti, kdy jsme dostali Vaším prostřednictvím balík s koláči i ostatními pouťovými dobrotami již v 8 hodin ráno přímo od chodbaře bez úřední prohlídky. Toho dne jsme se cítili Vaší zásluhou jako doma na pouti. Vím od bratra, který také do Drážďan dojížděl, co to dalo práce, starostí, mluvení a jiné námahy, než se náklad balíčků ve věznici na správné adresy dostal. Bratr, jinak silný chlap, říkal mně, že byl vždy utahaný jako kůň a nevyspalý jako po flámu. Nejhorší byly pro něho ty jízdy v přímo „napráskaných“ vlacích a rychlících trati Berlin, Praha, Balkán. Při uvážení těchto útrap Vám ještě jedenkrát vřele děkuji a podepisuji se.“
Karel Pasáček, Chrást, 27.09.1945 „Milá přítelkyně, pokládám za svou milou povinnost poděkovat ti za cenné služby, jež jsi mi prokázala po dobu mého věznění v Drážďanech dovážením balíčků potravin a cigaret a obstaráváním necenzurovaného písemného styku s domovem.“
Tím končí válečný i poválečný příběh chrásteckého podnikatele Josefa Čady a jeho dcery. Jako podnikatel byl za protektorátu pod dvojím tlakem, jednak pod dohledem německých úřadů a gestapa, jednak ze strany vlastních dělníků, kteří pana Čadu vystavovali nebezpečí kvůli jejich sabotážím, nekvalitní práci a absencím. Jestliže byl nejprve pan Čada trestní komisí dvakrát osvobozen, po únoru 1948 evidentně zesílila nenávist dělnické třídy k továrníkovi a tak byl těsně před koncem platnosti Mimořádného soudu, odsouzen.
Zdroj:
spis MLS Plzeň, Zbyněk Blaheta: Ze zápisníku kronikáře, internet
