Postřelení partyzána Baumgartla v Radnicích 11. dubna 1945

Narodil se v roce 1901 v Lochousicích (mezi Stodem a Kladruby) a pracoval jako sklář. Byl zakládajícím členem KSČ. 8.října 1924 se ve Stříbře oženil s Františkou Hirschovou z Chlumce u Třeboně a v červenci 1929 se mu narodila dcera Thusnelda.

Po útěku ze Sudet je evidován od 11. října 1938 v Plzni na Doubravce, Zábělská 83, jako podnájemník Františka Beneše. Sám uvedl, že při sčítání obyvatelstva v roce 1929 se hlásil k německé národnosti. Na zadní straně přihlašovacího lístku je uvedeno, že 13. 3. 1939 byl odhlášen „do Prahy a odtud transportem do Anglie“. V březnu 1939 byl Baumgartl vyslán plzeňskými komunisty do Sovětského svazu, manželka a dcera byly během okupace v Anglii. V SSSR na doporučení KSČ navštěvoval Institut 101, v září 1942 se hlásil jako parašutista a v srpnu 1944 se účastnil bojů o Kyjev. Byl také činný na polském území, na Karpatské Ukrajině a konečně byl 2. dubna 1945 letecky vysazen na Brdech u obce Velká Lečice (Knín) na Dobříšsku. Skupina Smrt fašismu byl poslední partyzánský výsadek v Čechách, spadající pod velení čtvrtého ukrajinského frontu. Výsadku složeném z Rusů, Ukrajinců, Poláků a Němců v počtu dvanácti osob velel kapitán Rudé armády Jevgenij Antonovič Olesinskij a funkci politického komisaře zastával Václav Baumgartl.

9. dubna 1945 odjel v civilním obleku na kole na Rokycansko, kde měl známé. Zamířil do Újezda u Svatého Kříže, kde kontaktoval Františka Novotného. Po dohodě s ním pokračoval na kole do sousedních Radnic s úmyslem navštívit pana Barchánka na Skřeži, v sídle lesního úřadu, ležícího asi 1,8 km jihovýchodně od Radnic.

Tady jsou zkrácené výpovědi jednotlivých účastníků:

Nadlesní František Trávník

11.4.1945 přijel jsem v 9.15 hodin do lesního úřadu na Skřež, kde jsem zaměstnán jako podřízený úředník vrchnímu lesmistrovi Barchánkovi. Po mém příjezdu mne pan lesmistr ihned zavolal do své kanceláře a sdělil mi toto:” Přišel sem hned ráno nějaký člověk. Odvolává se na nadlesního pana Kapsu z Hostomic, že ho za mnou posílá, říká, že je emisarem a partyzánem, neumí česky, prý je sudetský Němec a že ho zavedl do jeho bytu.” Na to mě vyzval, abych s ním šel do bytu za ním. V bytě jsme se uvítali s panem Baumgartlem a dali jsme do hovoru. On mluvil buď rusky nebo ukrajinsky, neznám tyto jazyky a nerozuměl jsem mu. Až konečně jsme se domluvili německy. Při rozhovoru mi řekl, že je sudetský Němec, že ví, že po válce to dopadne s Němci špatně a že se dal do boje proti fašismu, aby pro ně zachránil, co se ještě zachránit dá. Vyprávěl mi, že ho na Skřež za panem Barchánkem posílá pan Kapsa, v jehož lesním revíru jsou partyzáni usídlení, a že hodlají vyhodit železniční trať. Dále se ptal na naše lesy, jsou-li to souvislé celky a zdali by vyhovovaly partyzánům. Dále uvedl, že jeho partyzáni nemají kouření a zdali je zde nějaká „abalda“, kterou by přepadly za účelem získání kuřiva. Dále nás vyzval, abychom rozšířili zprávy zahraničního rozhlasu mezi naše známé. Jeho prohlášení, že je sudetský Němec, otřáslo moji důvěru k němu, zvláště pak, když mi ukazoval falešnou občanskou legitimaci velkého člověka s černým knírem, tuším, na jméno Rosoň nebo podobně. Tu teprve jsem se stal opatrnějším, náležitě jsem si prohlédl jeho oblečení a hlavou mi prolétly výzvy moskevského rozhlasu, kde denně hlásili „smrt Němcům“ a z Londýna, „nevěřte jim.“

Také pan Barchánek byl toho přesvědčení, začal mluvit o četnících a o tom, že je to nějaká bouda na nás nastražená gestapem. Já na to neodpověděl, pouze jsem pokrčil rameny a odešel z kanceláře. Považoval jsem vše za věc samotného pana Barchánka, protože za ním přišel Baumgartl z příkazu pana Kapsy, kterého neznám. Přitom, když bylo voláno četnictvo v Radnicích jsem vůbec nebyl. Vrátil jsem se zpět do bytu, chvilku jsme spolu ještě hovořili, když vešli dva četníci a provedli zatčení a pana Baumgartla odvedli. Podotýkám, že jméno pana Baumgartla jsem se dověděl až po převratu.

Jedním z dvojice protektorátních četníků byl Josef Brzoň, ročník 1898, po válce vrchní strážmistr SNB, bytem v Chrástu u Plzně 197.

Od 15. května 1944 působil jsem jako velitel stanice v Radnicích. Pamatují se, když 11. dubna 1945 byl postřelen partyzán Václav Václavovič Baumgartl. K události došlo následovně. Od Václava Barchánka jsem se dozvěděl, že na lesní úřad ve Skřeži u Radnic přišel před 8. hodinou ráno podezřelý chlap, který se vydává za partyzána, ale že je to bouda. Jelikož se Barchánek nemohl s Baumgartlem dohovořit a zdál se mu být podezřelým, poněvadž Baumgartl se prohlásil jako sudetský Němec. Pravděpodobně Barchánek vyrozuměl svou manželku o nahodilé návštěvě a ta po 8. hodině ráno telefonovala k nám na četnickou stanici. Na stanici nebyl nikdo přítomen, obrátila se tedy telefonicky na obchodníka Šporcla, aby vyrozuměl jejího bratra, obchodníka Hospodského, a ten, aby zařídil další potřebné na četnické stanici u nás. Vracel jsem se s poštou na stanici a potkal jsem obchodníka Hospodského, který mi sdělil, že telefonovala jeho sestra Barchánková ze Skřeže, že u nich na Skřeži je podezřelý člověk, kterého se bojí a abychom tam ihned přišli. Došel jsem na stanici a otevíral poštu a během toho se ozval telefon, kterým lesmistr Barchánek oznamoval, že je u nich na Skřeži podezřelý člověk, který se vydává za partyzána, že je to sudetský Němec a že má obavu, že je to na ně bouda od gestapa. Jelikož jsem byl na stanici sám, požádal jsem telefonicky stavitele Františka Kreisingera, aby dal vyrozumět štábního strážmistra Šareše, který právě konal asistenci na jatkách, aby se dostavil ihned na stanici. Po jeho příchodu šli jsme pak na Skřež. Cestou ku Skřeži jsme potkali lesmistra Barchánka na cestě pod lesním úřadem, který nám šel naproti a opakoval to, co mě již řekl v telefonu a vedl nás zadem do dvora. Při vstupu do pokoje, kde byl přítomen pan Trávník a partyzán Baumgartl. Vyzval jsem partyzána Baumgartla, aby předložil doklady. Slovu doklady patrně nerozuměl, až když jsem užil slova legitimace, čemuž rozuměl a chtěl sáhnout do kapsy, v tom jsem mu z opatrnosti zabránil a vyndal jsem si jeho legitimaci sám. Fotografie v legitimaci se nestotožňovaly s jeho podobou a pracovní knížka zněla rovněž na jméno Rosan. Mezi jednáním prohlásil Baumgartl Šarešovi, že je vlastenec a na tomu Šareš odpověděl, že takoví vlastenci jsme i my a možná, že ještě větší. Když jsem zjistil, že u sebe nemá žádnou zbraň, vyzval jsem jej, aby šel s námi na stanici. Cestou jsem šel asi dva kroky za ním a po pravé straně šel Šareš. Z rozhovoru, který vedl takřka sám Baumgartl ku Šarešovi jsem vyrozuměl, že mu říká, že třikrát utekl z německé armády. V místech pod šternberským pivovarem najednou vrazil do Šareše, ten klopýtl dopředu, čehož Baumgartl využil a dal se na pravou stranu na útěk do ohrady, kde byly stohy slámy a za nimi spatřil otvor v plotě, kudy proběhl na pole a prchal kolem Radnic. Následkem jeho útěku jsme po něm oba stříleli ze služebních pistolí. Připouštím, že jsem nabádal Šareše, aby střílel výše, když jsem viděl, že Šareš by si byl sám prostřelil nohu, poněvadž po jednom výstřelu se mu zaprášilo před jednou nohou. V úmyslu jsem neměl, aby byl zasažen Baumgartl. Celkem jsme vystříleli jedenáct stran, z nichž jsem já vystřelil sedm a Šareš čtyři. Kterou střelou byl zasažen, nevím, poslední výstřel byl od Šareše, výstřel jsem slyšel, ale pro terénní záhyby neviděl. Když jsem zaběhl na okraj ulice, viděl jsem, že Baumgartl leží před domkem pana Kalivody zraněn. Jelikož krvácel z nohy, zavolal jsem na Kalivodu, který za pomoci jednoho občana na můj příkaz přenesly Baumgartla do předsíně Kalivodova domku a poslal jsem štábního strážmistra Šareše pro lékaře Englera. MUDr. Engler okamžitě přišel. Já jsem ho požádal, aby se snažil zjistit totožnost zraněného. Během ošetřování zraněného se MUDr. Engler ptal Baumgartla. Tento byl zaražen a nejevil ochotu mluvit. Z těch mála slov, které pronesl, usoudil MUDr. Engler, že by to mohl být tzv. nějaký šlonzák (nářečně Slezan). Po ošetření byl Baumgartl prostřednictvím pivovarského nákladního auta převezen do Plzně na gestapo. Dodatečně jsem se pak dozvěděl, že na gestapu usoudili na nějakého poběhlíka a dali jej na Bory do vězeňské nemocnice. Ku konci mé výpovědi podotýkám, že při útěku před námi Baumgartl zvedl na poli kámen, patrně jím chtěl mrštit po štábním strážmistrovi Šarešovi. Pak si to rozmyslel a kámen zahodil.

Dochovala se nám také výpověď Václava Kalivody, ročník 1877, povoláním cestář, bytem Radnice 85.

Bylo dne 11. dubna, asi v 10 hodin dopoledne, slyším rychlé kroky, jako běh člověka. V tom okamžiku padla střelná rána a onen člověk se svalil s výkřikem na zem, bylo to přímo pod oknem mého bytu na chodníku. Vyběhl jsem ven, ale proti mě běželo mé osmileté vnouče, které bylo ochromeno a vběhlo do mé světnice a křičelo „dědo četníci honí zloděje, schovej se.“ Já, když jsem to zpozoroval, vyběhl jsem na ulici a v tom běží četník strážmistr Šareš a došel ke zraněnému muži, u kterého jsem již byl já a chtěl tohoto zraněného kopnout. Ten zraněný byl partyzánem a řekl:” To jste Češi, styďte se, já jsem za vás bojoval.” Za chvíli přiběhl strážmistr Brzoň a nařídil, abych si zraněného partyzána vzal k sobě do mého domu. Tam jsme jej museli sami umýt, poněvadž byl samá krev a vrchní strážmistr Brzoň se sebral a šel pro doktora Englera, kterého po chvíli přivedl. MUDr. Engler prohlédl zraněného partyzána, vyčistil mu rány benzinem a my jsme jej ovázali. Partyzána mi nechali dále v bytě a odešli odehnat lidi a zařídit převoz zraněného.

A nakonec dostane slovo postřelený partyzán Václav Baumgartl, bytem Vlkýš č.p. 200. Jeho výpověď je z 11.dubna 1947, tedy přesně dva roky po střelbě v Radnicích.

Po našem seskoku z letadla v kraji příbramském navázal jsem styk s panem nadlesním Kapsou, jelikož náš úkol byl organizovat odboj v plzeňském a rokycanském kraji, s čímž jsem se svěřil panu Kapsovi a na základě toho mi pan Kapsa doporučil obrátit se, bez jakéhokoliv písemného doporučení, na pana Václava Barchánka na Skřeži u Radnic.

11. dubna 1945 jsem se po dohodě s panem Františkem Novotným z Újezda u Svatého Kříže u Radnic odebral k panu Barchánkovi na Skřež, sdělil mu pozdrav od pana Kapsy a svěřil jsem se mu se svým úkolem. Žádal jsem od něho informaci o tamějších lesích, zdali jsou vhodné pro partyzánské hnutí. Sdělil jsem mu, že musíme co možno nejrychleji pracovat, že již v krátké době bude války konec. Se vším tímto pan Barchánek souhlasil a zavolal svoji ženu, kterou vyzval, aby mne dala něco jíst. Na to paní Barchánková odešla a já jsem zůstal v rozhovoru s panem Trávníkem a svěřil jsem se mu s našimi úkoly. Hovor mezi námi trval asi 20 minut a pak přišli četníci k Barchánkům. Četníci byly dva, a to vrchní strážmistr Brzoň a strážmistr Šareš. Když vešli do světnice, kde jsem byl s panem Trávníkem, mířily na mě oba služebními pistolemi s vyzváním ruce vzhůru. Na to jsem jim udělal výtku, proč mě v místnosti zdržovali a vytkl jsem jim přímo, že mě chtějí předat gestapu: „To bude moje smrt a vy jste mě zradili a já přišel za vás bojovat pro osvobození československého národa.“ Na to nikdo z přítomných nereagoval. Byl jsem četníky zatčen a odváděn na četnickou stanici směrem k Radnicím. Cestou jsem znovu četníkům domlouval, ale marně a když jsem viděl, že není jiného východiska, dal jsem se na útěk. Na to četníci volali, abych zůstal stát, ale jelikož jsem neuposlechl, použili zbraně a začali po mně střílet z pistolí. Střely padaly kolem mne i za mne a slyšel jsem, jak vrchní strážmistr Brzoň vyzývá Šareše, aby střílel výše. Na to jsem byl raněn do pravého bérce a padl jsem na zem na okraji města Radnic. Po lékařském ošetření jsem byl naložen na auto a odvezen na plzeňské gestapo, ale já, v důsledku bolestí, jsem na otázky kladené neodpovídal a jídlo jsem též odmítl. Na gestapu jsem byl do 12. dubna a odtud jsem byl odvezen na operaci do městské všeobecné nemocnice v Plzni. Hned po operaci jsem byl převezen do vězeňské nemocnice v borské trestnici. 12. dubna večer přišli mě členové gestapa vyšetřovat, avšak když jsem se nechtěl k ničemu doznat, započali používat svých tyranských metod, ale opět bezvýsledně. To se opakovalo vícekrát, ale nařízením MUDr. Němečka k dalšímu výslechu nedošlo, jelikož jim sdělil, že mám vysoké horečky. Tímto způsobem držel mě od horších následků pan doktor Němeček, kterému nejvíce vděčím. Jedině jeho zásluhou jsem zůstal naživu a zaslouží si plného uznání.

Na Skřeži se také na začátku okupace ukrýval armádní generál Bedřich Homola. Koncem března 1939 se stal velitelem zemského velitelství Velká Praha nově vzniklé Obrany národa. Od srpna 1939 se skrýval ve Skřeži u Radnic u místního lesmistra. Zde měl i instalovanou vysílačku. V lednu 1940 se podílel na vzniku ÚVODu. V únoru 1940 po zatčení generála Josefa Bílého a zatčení generála Hugo Vojty se stal vrchním velitelem Obrany národa. Ze své funkce se snažil sjednotit vojenský i politický odboj proti okupantům pod jedinou organizaci, a sice ÚVOD. V této organizaci zasedal jako zástupce vojenského odboje.

V říjnu 1940 jen náhodou unikl zatčení gestapem, a proto byl nucen měnit úkryty. Zatčen byl na základě udání 31. prosince 1941 v Praze na rohu náměstí Krále Jiřího a Vinohradské třídy. Byl umístěn do pankrácké věznice, odkud byl převážen k výslechům do Petschkova paláce. V září 1942 byl převezen do Drážďan a odtud do berlínské věznice Moabit na dobu procesu, následně do nabytí právní moci rozsudku na stodenní „kandidátku“ do nedaleké věznice Plötzensee. V Berlíně byl lidovým soudem odsouzen za velezradu k trestu smrti a 5. ledna 1943 popraven.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Homola

Okolnosti Baumgartlova postřelení a zatčení se po válce staly předmětem vyšetřování Trestní vyšetřovací komise okresního národního výboru v Rokycanech. Fascikl dokumentů vzniklých při tomto vyšetřování je ve VHA uložen ve sbírce „308“ (sign. 308-113-5).