Článek
Pentle červená
Kdybych vlastnila poštovní známku.
Napsala bych přání velikonoční.
Vyhledala nejbližší schránku.
Poslala pohlednici, srdečné přání.
Co na jazyku, to na srdci.
Odejde poštou ranní.
Pošťák dům od domu uhání.
Prošlapané škrpály.
Má toho plné zuby!
Hospodyňky domy zdobí.
Pohlednicemi přeplněné schránky.
Přiblížily se velikonoční svátky.
Vytrvale dopisy roznáší.
Obdivuje výzdobu.
Únavou se potácí.
Kraslice visí na stromu.
Děti namalovaly veselé obrázky.
Na hladině se košatá vrba odráží.
Na proutky pokukuje pošťák.
Z břehu jen tak tak dosáh.
Má jich plnou brašnu.
Pohlednice obtěžkaly schránku.
Poslední psaní rozdal.
Zasloužené volno dostal.
Uvítá dny oddechu.
Bez velikonočních přání, bez spěchu.
Sotva plete nohama.
Pomlázka se na svět usmála.
Pružná, ohebná.
Jak dívka pohledná.
Šňůra volných dní.
Zelený čtvrtek, pondělí velikonoční.
Mezi tím ještě bílá sobota.
Beránek boží.
Mazanec vykutálený.
Sekanice plná kopřiv.
„Hmmmm, velká dobrota!“
Vyrazí pošťák…
S jednou dívkou se dávno poznal.
Jako zajíčci poskakovali.
Z čokoládových se radovali.
Z divokých vajec, na louce tanec.
Dospěla dívenka, vyrostla do krásy.
Z mládence pošťák.
K jednomu domu uhání.
„Dostane červenou pentli?“
V to doufá, v lásku dívky věří.
Jakoukoliv přijme.
Naděje v něm dříme.
„Jen ne, prosím, žlutou…
„Pentlemi dívky pomlázky zdobte.“
„Zklamání chlapců nedopusťte.“
