Článek
Ucouraná
Mlha nad ránem…
Popojet, courákem.
Popovídat s průvodčím.
Rozdané úsměvy, se zúročí.
Využít možnosti, nad rámec.
Na okýnko, přilepené čelo.
Mlze se povalovat, chtělo.
Hlavě klimbat…
K ospalé náladě, se přidat.
Pohodlí kupé, se svěřit.
„Vydařený den zase bude!“
Tomu věřit.
Ucouraná, až běda…
Jen pomalu, se zvedá.
Na okamžik nechá, okýnkem nahlédnout.
V hlavě otazník…
„Podaří se dnes, slunce, zahlédnout?“
Vím, že to štěstí mít budu!
Nenechávám to na osudu.
Chvilku trvá cesta, courákem.
Mám oblibu, v jízdě pomalé.
Než mě doveze do cíle.
Ráno pomine…
Za víčky si den promítám.
Kouzelná krajina, mě uvítá.
Mlha před tunelem zůstala.
„Prosluněná krajina mě vítala!“
Jen málo, to chtělo…
Od okýnka odlepit čelo.
Vyběhnout z couráku.
Brát život, jako zábavu.
Slunečným údolím…
Jménu, nic dlužno, nezůstává.
Paprsky, cáry mlhy, rozpustí.
„Vždyť jsem to povídala!“
Průvodčí najde, na okýnku, otisk čela.
Vzkaz, že jsem tudy jela, včera.
