Článek
Blížící se zemské volby v Sasku-Anhaltsku, jedné z menších spolkových zemí s přibližně 2,1 milionu obyvatel, poutají mimořádnou pozornost nejen v Německu, ale i v Česku a celé Evropě – což je skutečnost, již by si před několika lety dokázal představit jen málokdo. Důvodem je reálná možnost, že strana Alternativa pro Německo (AfD) poprvé zvítězí s takovým náskokem, jenž by jí umožnil pokusit se o sestavení jednobarevné vlády. Jádrem problému však není pouze samotný volební výsledek či to, zda ostatní strany vytvoří nesourodou koalici, aby AfD zablokovaly. Jde o hlubokou ztrátu důvěry v tradiční politiku, zavedené strany a liberální demokracii jako takovou, již dnes vnímáme napříč celou euroamerickou společností. Přestože bezprostřední nespokojenost občanů pramení z konkrétních příčin – migrační, energetické i hospodářské krize – tyto faktory samy o sobě nevysvětlují rozpad důvěry v demokratické instituce a právní stát, který pravděpodobný volební úspěch AfD přinejmenším výrazně ilustruje.
1. Pojmenování problému
Prvním zásadním důvodem vzestupu AfD je dlouhodobá absence otevřeného pojmenování problémů spojených s migrací (a potažmo i s energetickou politikou či covidovými opatřeními). Od vypuknutí migrační krize po roce 2015 a zejména během éry kancléřky Angely Merkelové s jejím heslem „Wir schaffen das“ byla kritika neřízené migrace v hlavním politickém proudu marginalizována a vytlačována z veřejné debaty. V prvních letech nebyl mnohdy přípustný ani pojem „migrant“ – hovořilo se výhradně o uprchlících, přestože skuteční váleční uprchlíci ze Sýrie tvořili jen část přicházejících. Ve veřejné debatě tak převažoval jazyk uprchlické krize a otázka širší migrační politiky se jen obtížně prosazovala jako legitimní politické téma. Jak trefně poznamenal novinář Jindřich Šídlo (byť v souvislosti se vznikem tuzemských protikorupčních hnutí), pokud tradiční strany nějaké téma okázale ignorují, vytvoří tím prostor pro vznik nového uskupení, které se na něj plně zaměří. AfD se tak stala faktickým monopolistou na kritiku migrační politiky. Ačkoliv sama často nenabízí funkční a realistická řešení, v očích nespokojených voličů zůstala dlouho jedinou viditelnou alternativou, což pozdější a nejednotné pokusy CDU/CSU o zpřísnění rétoriky již nedokázaly přesvědčivě zvrátit.
2. Inflace pojmu pravicový radikál
Druhým faktorem je devalvace nálepek jako „rasista“ či „radikál“. V posledních letech došlo k výraznému posunu v tom, co je označováno za pravicový extremismus; běžné konzervativní postoje, obhajoba národního státu či obavy z nelegální migrace začaly být v mediálním i politickém prostoru házeny do jednoho pytle se skutečným neonacismem. Stejné přízvisko si často vyslouží vyholený extremista, nekorektní vtipálek i kritik obsazování menšin do rolí v historických filmech. Když se však pojem rasismus nadužívá – ať už v kulturních válkách, nebo při poukázání na konkrétní zneužívání sociálního systému, jak tomu bylo například v kauze tweetu Mariana Jurečky –, ztrácí svou původní váhu a společenskou varovnou funkci. Pokud se za rasismus označí jakákoli věcná kritika, veřejnost vůči varováním před skutečným nebezpečím otupí, přesně podle bajky o pasáčkovi, který tak dlouho zbytečně volal „vlk“, až mu nikdo nevěřil. V konečném důsledku tím radikály legitimizujeme: stavíme je totiž na stejnou úroveň s demokraticky smýšlejícími konzervativci. Pokud má AfD preference atakující 40 %, nemůžeme už její voliče jednoduše odbýt jako okrajovou skupinu extremistů. Hovoříme o významné části společnosti, jejíž motivace je třeba pochopit.
3. Status quo versus alternativa
Třetím důvodem je budování tzv. protipožárních stěn (Brandmauer) a snaha udržet status quo za každou cenu. Vznik širokých a ideologicky nesourodých koalic „všech proti AfD“ vede k politické paralýze a nuceným polovičatým kompromisům, které skutečné strukturální problémy země neřeší. Pro tradiční strany to znamená ztrátu vlastní identity i schopnosti sebereflexe. Voličům tento stav připomíná dřívější kartelové dohody typu české opoziční smlouvy z roku 1998 – a z tuzemské zkušenosti dobře víme, jak tehdejší mocenský pakt ODS a ČSSD vedl k masivní ztrátě důvěry v politiku a k hluboké občanské apatii. Zde sice nemluvíme o jednoznačné politické dohodě, ale psychologický efekt na voliče je podobný. Politické kolbiště se tak zredukuje na boj mezi všezahrnujícím vládním blokem a jedinou opoziční silou, čímž je protestnímu hnutí role „jediného nositele změny“ přímo darována. Pokud voliči ztrácejí pocit, že existuje standardní demokratická alternativa k nefungujícímu vládnutí, přirozeně sahají po té radikální – fenomén, který dnes sledujeme nejen v Německu, ale i ve Spojených státech nebo u nás. Dokud tradiční strany nebudou schopny nabídnout vlastní věrohodnou odpověď na témata, která AfD mobilizuje, ponechávají jí politický prostor, který žádná Brandmauer sama o sobě nevyplní.
Závěr
Vzestup AfD není primární příčinou krize západní demokracie, ale jejím nejviditelnějším symptomem. Zrcadlí obavy občanů, které tradiční strany dlouho nedokázaly přesvědčivě uchopit, i frustraci z politického systému, jenž často působí jako uzavřený sám do sebe. Dokud budou mainstreamoví politici léčit vlastní selhání nálepkováním oponentů a neschopností přesvědčivě řešit témata, která voliče skutečně trápí, budou sami přispívat k tomu, že Alternativa pro Německo a další obdobné strany budou působit jako jediný nositel změny.
