Článek
Žijme tak jako by to bylo naposled. Většina z nás má ve svém okolí životem protřelého člověka. Ať už babičky, dědečky, sousedy, kamarády… Ale nemusí to být jen ti. Stačí třeba rodiče, ať jsou v jakémkoli věku. Nejdůležitější je se ptát! Pokládat otázky, vyptávat se dokud to jde. Není nutné být jako u výslechu :-) Není to ale jen o otázkách. Je to především o čase s těmi, které máte rádi. Snažte se s nimi být co nejvíce (když to epidemiologická situace dovolí).
Ptejte se třeba na to, jak se dříve slavily Vánoce nebo na šťastné chvíle. Na co jsou v životě hrdí a jaké měli vzory.
Nikdy se s nikým blízkým nehádejte před odjezdem…Protože nikdy nevíte, zda se vidíte naposledy!
Nevím, jak to máte vy, ale pro mne se stala návštěva hřbitova místem vnitřního klidu, respektu, úcty a neskutečné pokory. Je to tím, že na hřbitově má být člověk potichu a nedělat randál, nehlučit. Tak nás to odmala rodiče učili. Hřbitov, to je místo klidu. Taky je to i tím, že jsem došel k pochopení, že hranice mezi smrtí a životem je zatraceně tenká. Dalším a zároveň nejdůležitějším uvědoměním bylo vidět cestu blízkého člověka ke smrti. Vnímáte to, vidíte to, víte, že to nastane, nezmůžete nic. Totální bezmoc! A když to pak přijde, tak nemáte šanci se připravit. Ani to pořádně nejde.
Odešel nejbližší člověk a o to víc to bolí. Bolí po týdnech, měsících i letech. Ale jak se říká: Čas rány zahojí a vzpomínky zůstanou!!
Odešlo tělo, nikoliv duše! Věřím na posmrtný život a na věci mezi nebem a zemí. Něco tam prostě je. Ta duše tam někde poletuje a dává na nás všechny pozor. A jednou se ta duše dostane - převtělí do někoho, kdo nám bude taťku připomínat. Věřím tomu.
Žijte, jako by šlo o život.
