Článek
Bydlel jsem na Mělníku na malém sídlišti zvaném Pivovar. Bylo mi zhruba deset let, což bylo v období revoluce a pádu komunismu. Tenkrát jsme ještě na rozdíl od dnešních dětí trávili veškerý volný čas venku. Samozřejmě, jako děti z města jsme se potloukali po sídlišti, pokud jsme zrovna nebyli na prázdninách u babičky na vesnici.
Většinou jsme jezdili na kolech, skateboardech, nebo prozkoumávali přilehlý hřbitov vyřazených pracovních strojů, jako byly zemědělské pluhy, valníky, ale také nádrže a cisterny. Vše zarůstalo trávou a mechem, jako by železa bylo dost a nikdo ho nepotřeboval. Vždy jsme se dovnitř vkradli dírou v plotě a měli strach, že nás tam někdo chytí. Nechytil. Nikdo kromě nás a pár dalších výrostků tam totiž nechodil.
Kupodivu se jednalo o velký pozemek téměř v centru města, kde dnes stojí obchodní centrum a Tesco. V podstatě se tam dalo zmizet ze světa, být vězeň na útěku schoval bych se tam.
Jednoho podzimního víkendu jsme byli domluveni s kamarádem, že se v určitou hodinu sejdeme na určitém místě právě v tomto rezavém bludišti. Byl jsem na místě první a tak jsem čekal, bohužel marně. Kamarád musel odjet s rodiči pryč, a jelikož nebyly mobilní telefony, nemohl mi dát vědět.
Při čekání jsem seděl na jedné rezavé cisterně, když vidím jak ke mně přichází parta čtyř starších kluků, které jsem občas vídával na sídlišti. Začali machrovat a chtěli mě zbít, že prý jim lezu do revíru. Nejdřív jsem byl celkem odvážný, až do chvíle, kdy mě přinutili vlézt do té cisterny a zabouchli víko. Chvíli se smáli a pak na mě plivali malou škvírou nějaké výpusti.
Pořád jsem doufal, že to brzo skončí. Nemýlil jsem se. Skončilo to. Tím, že odešli a nechali mě tam! Snažil jsem se hned otevřít víko, ale nešlo to. Začalo se stmívat a ochlazovat. Nevím jestli jsem se víc třásl zimou, nebo strachem.
Věřte nebo ne, oni na mě zapomněli, nebo se domnívali, že se odtamtud dostanu sám. Nemyslím si, že by mě tam nechali schválně s tím, že tam nejspíš zemřu. Nikdo z nich se ale už nevrátil. Uplynulo několik hodin a já už začal propadat panice a volat o pomoc. Byla už úplná tma a já moc dobře věděl, že moje volání nikdo neuslyší.
Doma zatím rodiče propadali panice, protože jsem se nevrátil jako vždy do setmění. Obvolávali moje kamarády, až se jim podařilo kontaktovat kamaráda, s kterým jsem měl ten den neúspěšnou schůzku. Rodičům přiznal, kam chodíme na průzkumy, a že jsme tam měli dneska mít schůzku. Netrvalo dlouho a moje volání se vyplatilo. Kamarád v doprovodu mého otce mě slyšeli a byl jsem konečně zachráněn. Víko od cisterny se téměř nepodařilo otevřít ani mému otci, bylo rezavé a zaseknuté.
Věci měli rychlý spád a partičku, kterou nebylo celkem těžké dohledat, postihly dvojky z chování a pár facek od jejich otců. A já, já už tam nikdy nechodil. Dnes je na místě, kde stávala stará cisterna, parkoviště před obchodním domem. Naštěstí tu nic nepřipomíná moje hrůzné vzpomínky. Už jsem se s tím dávno vyrovnal a odpustil jsem. Život jde dál.
