Článek
Rozhodl jsem se tedy s vámi podělit a částečně přiblížit obsah této knihy. V podstatě můžeme říci, že se jedná o zkrácený životopis každého z vyprávějících, obzvláště jejich života během druhé světové války.
Osobně nečtu knihy o druhé světové válce jako takové, o bitvách, zbraních, letadlech a tancích, ale zajímají mě především osudy lidí této války, a nejsou jimi jen vojáci, ale i obyčejní lidé (civilisté). Jak je známo, druhá světová válka se nejvíce týkala židů a v této knize si přečtete celkem osm pravdivých příběhů devíti židovských dětí, přeživších snahu Hitlera a jeho armády o vyhlazení celého jednoho národa.
Našly v sobě odvahu vrátit se do nejtěžšího období jejich života a vyprávět svůj příběh, který zní až neuvěřitelně a hrůzostrašně.
Každý z příběhů vám skromně představím, abyste si udělali představu, ale neztratili zájem si knihu přečíst. Nakonec nejedná se o kriminální příběh, kde vám převyprávím děj a prozradím, kdo byl pachatelem. Kdo byl pachatelem a vrahem už dávno víme!
Všichni, co svůj příběh vyprávěli, přežili, můžeme tak říci, že se jedná o příběhy se šťastným koncem, i přes to, že většinou přišli o své blízké, nebo i celé rodiny.
Je důležité si stále připomínat hrůzy, a to nejen druhé světové války, aby se nikdy nezapomnělo, čeho všeho je schopen jeden stát, jeden národ a jeden člověk, i když člověkem Hitlera jen těžko nazývat. Žádná válka není dobrá a doufejme, že se něco podobného už nebude opakovat.
První příběh
Židovská dívka jménem Luncia Gamzerová, která žila jako jedináček se svými rodiči v tehdejším Polském Lvově (dnešní Ukrajině). Byli přinuceni stejně jako mnoho dalších židovských rodin se přestěhovat do ghetta, které založili nacisti a bydlet tak v přeplněných bytech, kde se každá z rodin tísnila v jedné místnosti. Otec malou Lunciu propašoval ukrytou pod kabátem ven z ghetta, když docházel za prací, aby jí ukryl u nežidovské rodinné přítelkyně. To se povedlo, ale Luncia musela trávit celé dny v rohu místnosti, nebo schovaná pod pohovkou. Později ze strachu z prozrazení byla přes den zavírána do dřevěné bedny. Po několika měsících se setkala s rodiči a ukrývali se společně s úspěchem až do konce války.
Druhý příběh
Dvanáctiletý Herbert Karliner, pocházející z německé židovské rodiny, která byla nucena prodat svůj majetek včetně obchodu jeho otce jen za desetinu skutečné ceny. Psal se rok 1939, když se Herbertovi rodiče rozhodli utéct z Německa i se svými čtyřmi dětmi. Patřili mezi 937 židů, kteří se nalodili na zaoceánský parník St. Louis v Hamburku a doufali, že odjedou na Kubu.
Rodinu stála cesta téměř celý majetek, a aby byla vůbec vpuštěni na loď, musela odevzdat téměř všechny cennosti. Cesta trvala dva týdny, bohužel loď nebyla vpuštěna do Havanského přístavu, změnila se totiž emigrační pravidla a díky chybě úředníka, tehdejší kubánský prezident odmítl vydat povolení ke vstupu. Nakonec souhlasil jen pod podmínkou, že za každou osobu bude zaplacena suma, kterou ovšem ožebračení pasažéři už neměli. Žádali všemožné úřady a okolní státy s žádostí o azyl, ale nikdo je nechtěl přijmout. Hrozilo tedy, že pojedou zpět do Německa. Nakonec byli přijati a rozmístěni do Holandska, Belgie, Francie a Anglie. Válka je bohužel i tak dostihla a Herbert kromě jednoho bratra přišel o celou rodinu.
Třetí příběh
Patnáctiletý Markus Reich, polský židovský chlapec, který měl tu smůlu, že šel po ulici a zatklo ho gestapo, které projíždělo kolem a on skončil v pracovním táboře. Po dvou letech se mu podařilo za pomoci zajímavé lsti utéct a vrátit se domů. Bohužel po několika měsících ho opět gestapo zatklo. Od té doby pracoval v několika táborech, až na konec skončil v Osvětimi, ze které absolvoval pochod smrti. Ten přežil jen díky tomu, že upadl do sněhu a dělal mrtvého. Naštěstí si ho žádný z dozorců nevšiml, jinak by do něj pro jistotu vystřelil.
Čtvrtý příběh
Téměř devítiletý Georg Levy a jeho čtyřletá sestra Ursula, německé židovské děti. Ještě před začátkem války v roce 1939, je jejich matka posadila do vlaku známého jako Kindertransport. Jejich cílem byl řekněme dětský domov v Holandsku. Po nacistické invazi Holandska však beztak skončily v koncentračním táboře Bergen-belsenu. Zatímco ostatní děti končily v plynových komorách, sourozenci Levyovi byly zařazeny do takzvaného hvězdného tábora. Díky rodinnému známému, který vypustil fámu, že tyto děti mají americké předky, byly ušetřeny pro případ výměny zajatců. V táboře těžce onemocněly, ale nakonec se dočkaly konce války.
Pátý příběh
Walter Ziffer, dvanáctiletý polský židovský chlapec pocházející z Českého Těšína. Společně s rodinou měl být transportován do pracovních táborů. Jeho otec byl významným advokátem a podařilo se mu celou rodinu kromě Waltera zachránit přímo z vlaku. Walter tak jako jediný z rodiny putoval do polského pracovního tábora. Po čase tvrdě pracujícího a zbídačeného Waltera oslovil strážný, a protože znal jeho otce, přidělil mu z milosti práci snů, jak říkávali vězni v táboře, a to sluhu ,,kápa" (židovského velitele baráku). Během jedné cesty mimo tábor byl zraněn odraženou kulkou do nohy, která mu začala hnisat, a následně dostal vysoké horečky. Díky péči vstřícných ošetřovatelů, kteří ho ukryli přežil. Kdyby se totiž zjistilo, že není schopen pracovat, byl by zastřelen. Když se uzdravil a nastoupil na apel (prověrka při nástupu), zjistil, že vojáci odešli a skončila válka. Když se vrátil domů, s radostí zjistil, že celá jeho rodina přežila, ale byl tak zbídačený, že ho ani vlastní matka nepoznala.
Šestý příběh
Sarah Engelbergová, patnáctiletá polská židovská dívka, která se musela s rodiči, sourozenci a několika příbuznými schovávat před deportací na polích ve stohu, nebo v lese. Po několika měsících za úplatu přesvědčili známého, aby je ukryl na půdě svého domu. Rodina se tedy celé dva roky ukrývala v prostoru o výšce sto třiceti centimetrů. Byla zima i horko a foukalo škvírami ve stěnách. Smělo se jen šeptat, záchod byl kýbl a skromné jídlo bylo jen jednou za den. Několik osob zemřelo, včetně sestry Sarah, když konečně válka skončila, všichni uměli jen šeptat a nemohli slézt z půdy, neboť měli ochablé svaly.
Sedmý příběh
Mathei Jackel, desetiletý rumunský židovský chlapec, který šel s kamarády po ulici a byl unesen gestapem a naložen do přeplněného vagónu vlaku mířícího do Osvětimi. Prožíval několik dní útrap bez jídla, pití a možnosti si sednout. Při jedné z pravidelných zastávek k vyložení mrtvých, kteří během cesty umírali, se povedlo odvážnému Matheiovi utéct do lesa. V lese narazil na partyzánský odboj, který ho přijal mezi sebe. Od té doby až do konce války plnil odvážné úkoly, aby škodil německé armádě. Válka ho navždy poznamenala a nebyl po jejím skončení dlouho schopný vrátit se k normálnímu životu.
Osmý příběh
Jacek Gruener, dvanáctiletý polský židovský chlapec, který se po přesunutí do ghetta ukrýval s rodinou v provizorním bunkru před deportací. Bohužel gestapo nakonec jednoho po druhém pochytalo a jako posledního i Jacka, když šel shánět jídlo. Byl přesunut do Osvětimi, kde přežil až do konce války. Jako nejhorší popisuje pochod smrti při odchodu z Osvětimi za mrazivého počasí. Snažil se pomoci nemocnému chlapci v chůzi a ztratil svůj bochník chleba, který dostal každý vězeň na dvoutýdenní pochod do jiného tábora. Nakonec přežil jen díky darovanému chlebu od jednoho z nejkrutějších dozorců.
Závěrem
Po dočtení této knihy jsem si kladl spoustu otázek. Samozřejmě hlavní otázka zní proč, a myslím, že neexistuje logická odpověď. Představím si sám sebe v takových situacích a přemýšlím nad tím, jak bych se já sám postavil takovému osudu a jak bych dokázal přežít. Jak by dnešní mladá generace zvládla boj o přežití? Nedovedu si představit sníst za celý den jen misku vodnaté polévky a kousek chleba a zároveň vykonávat celý den fyzicky náročnou práci, jak bylo obvyklé v koncentračních táborech. Vůle žít však donutí člověka dokázat nemožné. Nejspíš nezáleží na tom, kde žijeme a jaká jsme generace, bojoval by o přežití každý z nás.
Z originálu přeložila do Slovenštiny
Vydalo: vydavatelství Slovak edition © vydavatelství Motýl 2018
ISBN: 978-80-8164-156-5
