Článek
Bylo mi patnáct let, když jsem seděl ve školní lavici střední školy a třídní učitelka nám diktovala příznaky, jakési téměř neznámé nemoci. Meningitidou onemocněla spolužačka z vyššího ročníku a málem zemřela. Přišlo nám to strašné a nevěřili jsme, že bychom se sami měli možnost s nemocí setkat. Příznaky jsme si zapsali do žákovské knížky, kterou jsme zavřeli, a tím to pro nás skončilo.
Uplynul asi měsíc
Jeli jsme s naší třídou na několikadenní výlet, nebo řekněme školu v přírodě, kam už si přesně nepamatuji a není to podstatné. Podstatné je, že jsme se vrátili a já se necítil dobře. Bolela mě hlava v zadní části hlavy (zátylku) a připadal jsem si jako bych začínal být nastydlý. Večer už jsem měl zvýšenou teplotu, ráno už horečku a večer už jsem měl čtyřicítky a zimnici. Paralen nezabíral a následné zábaly také ne, horečku se nedařilo srazit dolů. Maminka zavolala pohotovost, která přijela až k nám domů a lékař sdělil, že má podezření na chřipku s angínou a předepsal mi antibiotika. Druhý den jsem však měl teplotu již 41 stupňů a nemohl jsem téměř chodit. K tomu všemu se mi na nohou udělaly modré skvrny a ztuhla mi krční šíje, až jsem nemohl otáčet hlavou.
Znovu pohotovost
Nějak nás doma osvítilo a vzpomněli jsme si na zápisky v žákovské knížce. K našemu překvapení vše sedělo do puntíku. Vysoké teploty, zimnice, ztuhlá šíje, slabost a namodralá vyrážka na nohách. Znovu přijela pohotovost a tentokrát lékař rozhodl o převozu do nemocnice. O nemoci moc informací neměl, jelikož v Čechách byla teprve v zárodku, vzal tedy v potaz moje žákovské zápisky. Záchranka mě tedy prvotně vezla na dnes již neexistující infekční kliniku Kopa blízko Brandýsa na Labem, kde mě ovšem odmítli pro neznalost léčby hospitalizovat. Po několika dalších neúspěšných pokusech v jiných zařízeních jsem skončil na Infekčním oddělení v nemocnici Bulovka.
Tam už si ovšem věděli rady a tehdejší přednostka kliniky jako jedna z mála lékařů v České republice, měla školení a poznatky od německých kolegů, kde se nemoc objevila dříve než u nás. Lumbální punkce a poloviční bezvědomí mě upoutalo na lůžko. Asi tři dny nikdo nevěděl, jak to se mnou bude a jestli vůbec přežiji. Jak jsem se dozvěděl, pomohla hlavně moje pozitivní stránka, dobrá nálada (za každé situace) a chuť k životu. Celkem jsem strávil v nemocnici dvanáct dní, což není dlouho, ale ono to stačí. Téměř jsem nemohl sledovat televizi, bylo mi řečeno maximálně na patnáct minut. Zatěžuje se mozek a po hnisavém zánětu mozkových blan není vhodné ji sledovat delší dobu. Opravdu asi po patnácti minutách jsem byl příšerně unaven a radši jsem ji vypnul. Co tedy s mozkem musí dělat několikahodinové sledování televize?
Po propuštění do domácího ošetřování, jsem chodil jako starý dědeček, ale byl jsem šťastný. Každý rok jsem jezdil na vyšetření mozku pomocí EEG. Měl jsem štěstí a vše ustál bez následků, ale ne každému to tak „lehce“ projde. Mělo to však i své „pozitivum,“ nesměl jsem být rok zkoušen ve škole, ani nijak přetěžován. V osmnácti letech jsem u odvodní vojenské komise dostal odklad k nástupu na tehdejší povinný vojenský výcvik. Pět let po této nemoci se totiž nesmí vykonávat větší fyzická zátěž.
Jak jsem se dozvěděl, na škole v přírodě byla spolužačka, která byla bacilonosičem této nemoci, aniž by sama onemocněla. Ihned po mé hospitalizaci museli všichni, se kterými jsem přišel do kontaktu na vyšetření. Přenos je pomocí kapének a já šel zrovna kolem.
Hrál jsem fotbal a aktivně dělal další sporty, neseděl u počítače, ale veškerý volný čas jsem trávil venku v přírodě. I přes to mě tato nemoc oslabila a položila na lůžko. Málem jsem nepřežil, ale díky chuti žít a odborné péči lékařů a sester z Infekčního oddělení fakultní nemocnice Bulovka jsem tu! Děkuji.
Můj čtrnáctiletý syn už je proti Meningitidě naočkovaný, doporučuji to i vašim dětem, není to žádné drobné nachlazení a chytit tuto nemoc není žádná legrace.
