Článek
České filmy byly většinou zárukou vynikajících herců, promyšlených scénářů a mistrovské režie. Nikdy jsme nepotřebovali dokonalé digitální efekty nebo výpravu za miliony dolarů jako v Hollywoodu, abychom docílili úžasného filmu a i přes to často efekty v nich předčili, svojí dobu a působili nadčasově.
Vzpomeňte si třeba na film „Zabil jsem Einsteina, pánové.“ Na prostředí odehrávající se ze začátku v budoucnosti, na ženy s vousy a herečku Janu Brejchovou, jak si dělá selfie se selfie tyčkou? Film byl natočen v roce 1970, podotýkám. A co třeba křeček v noční košili, nebo Létající Čestmír? Skvělých filmů máme obrovské množství a někdy více než efekty je vynikající výprava a promyšlenost jednotlivých scén.
Psal se rok 2013, když Ministerstvo kultury zřídilo fond na podporu kinematografie, tedy fond na podporu filmů a filmařů. Ten sice nahradil fond jiný, ale nejspíš se zvýšila finanční podpora projektů. Od té doby mám pocit, že se natáčí české filmy jen pro to, aby se natáčeli. Nebyl vždy zapotřebí dobrý scénář, námět i režisér jako záruka pro producenta, který by jevil o film zájem? Dnes natáčí každý jen proto, že dostal onu podporu?
Alespoň to tak vypadá. Točí se jeden film za druhým a všechny jsou, jak se říká na jedno brdo. Muži v naději, Ženy v naději, Muži v pokušení, Ženy v pokušení a pak následují pokračování. V kolika filmech byl Marek Vašut svůdníkem, milovníkem a milencem mladých žen? Kolik nevěr, milenek a dvojích vztahů měl za posledních pár let Jiří Langmajer? Oba jistě skvělí herci, ale čeho je moc, toho je příliš.
Líbivé rodinné rádoby komedie plné lásky odehrávajících se téměř všechny na horách. Ale abych byl objektivní, jsou samozřejmě filmy, které stojí za to i když jich je podstatně méně. To mě ale nepřesvědčí o tom, že bych měl riskovat jít do kina a utratit celkem velkou částku za vstup. Můžeme vůbec požadovat vrácení peněz za vstupenku, jestliže jsme nebyli spokojení? Ne! Na jednu stranu chápu, zřejmě je asi těžko prokazatelné, že se nám film opravdu nelíbil a nejedná se pouze o lest, jak získat peníze zpět. To však znamená, že se nemáme šanci bránit.
Posledním menším zklamáním byl film „V dobrém i zlém.“ Dobré herecké obsazení (Jiří Langmajer, Martin Hoffmann a další). Skvělé herecké výkony, to bezpochyby, ale děj odehrávající se převážně v jedné místnosti. Jedná se o příběh mezi dvěma manželskými páry, kteří stále mluví a mluví a nic zvláštního se po celou dobu nestane. V podstatě se řeší sexuální praktiky mladšího z párů a možnosti zapojení páru staršího. K ničemu samozřejmě nedojde, ačkoliv čekáte napjatí, že ano.
Mně stačí deset minut filmu, abych věděl, jestli chci ve sledování pokračovat nebo ne. Bohužel u spousty českých filmů to je ta druhá varianta, NE. Některé se přece jenom odhodlám dokoukat až do konce takzvaně „dám tomu šanci,“ ale dost často toho potom lituju. Pokud sedím doma, je pro mě špatný film ztrátou času, ale kdybych šel do kina, byla by to nejen ztráta času, ale i peněz.
