Článek
Co znamená životní láska? Je, to osoba, s níž máme absolutní souznění a symbiózu? Stejný smysl pro humor, společné zájmy, společný vkus, prostě ideální protějšek?
Kamarád mi vyprávěl svůj životní příběh a svou upřímnou zpovědí mě donutil k zamyšlení. Nevím, jestli se dá říci, že je v životě šťastný nebo, že má v životě štěstí. On totiž potkal životní lásky hned dvě. Nedokázal se jednoznačně rozhodnout, která je vlastně ta pravá, a tak spoléhal na svůj rozum. Pojďme, ale na začátek příběhu, který si vám dovolím převyprávět.
Příběh životních lásek
Bylo mi sedmnáct, když jsem potkal Sandru. Byla tak krásná, že jsem zapomněl, jak se jmenuju, když jsem se jí představoval. Měla hnědé vlasy dlouhé až na zadek, velké modré oči a rty, které si říkali o polibek. Když se na mě usmála, věděl jsem, že bych jí dal všechno na světě včetně ledviny, kdyby jí potřebovala.
Bylo jí teprve čtrnáct a scházeli jsme se většinou v parku nebo jsme zašli do kina. Byli jsme mladí a oba si mysleli, že jsme stvořeni jeden pro druhého a spolu chceme zůstat navždy. Uplynul víc než rok a mně přišel povolávací rozkaz na tenkrát ještě povinnou vojenskou službu.
Po pár týdnech jsem se musel bohužel se Sandrou rozloučit a narukovat na dva roky. Slibovali jsme si věrnost, lásku a vztah, který vydrží i naše odloučení. Jak, ale správně tušíte dva roky je dlouhá doba. Psali jsme si dopisy a občas jsme se viděli, když jsem přijel domů na opušťák. Byl jsem na vojně na Slovensku a Sandra přijet nemohla, a tak jsme se viděli opravdu málo.
Postupem času chodily dopisy čím dál méně, až přestaly chodit úplně. Když jsem se z vojny vrátil, byla úplně jiná. Byla dospělejší, což se dá pochopit po dvou letech a také měla více zkušeností s muži, jak se mi podařilo zjistit. Za mojí nepřítomnosti stihla vystřídat dva partnery. Sice se přiznala a litovala toho, ale náš vztah už nebyl jako dřív. Nakonec jsme se rozešli. Trhalo mi to sice srdce, ale život šel dál.
Asi po měsíci mě však konfrontovala s tím, že je těhotná. Tenkrát jsem jí odbyl, že mě podváděla a určitě dítě čeká s jiným. Víc jsem se s ní nebavil. Odstěhoval jsem se z malého města do Prahy a našel si tam práci. Vystřídal jsem několik vztahů, než jsem potkal mojí současnou manželku. S ní jsem opět cítil to co se Sandrou a zároveň se žádnou jinou ženou.
Oženil jsem se a odstěhoval se i s těhotnou manželkou kousek za Prahu do domu, který jsme si postavili. Roky utíkaly a já byl spokojený. Milující žena, dvě krásné děti a práce, která mě bavila, co víc si člověk může přát. Byl jsem šťastný až do té doby, než jsem potkal na ulici Sandru. Dali jsme se do řeči a po pár dnech si dali sraz u sklenky vína. Vyprávěla mi, jak na mě pořád myslí a že byla hloupá, když mě nechala. Seděl jsem naproti ní a poslouchal jí, zatímco mi to v hlavě šrotovalo.
„Stále jí miluju,“ říkal jsem si a to není dobře. Ona už taky měla rodinu a děti stejně jako já. Když jsme se před kavárnou loučili, začali jsme se vášnivě líbat a já věděl, že jsem ztracený. Po pár dnech jsme se znovu sešli a skončili v hotelu, kde jsme se milovali. Oba jsme tomu propadli a nedokázali si pomoct. Scházeli jsme se pravidelně a i přes to, že jsem byl v podstatě šťastný, hluboko uvnitř jsem plakal. Chtěl jsem být se Sandrou, ale nechtěl jsem opustit manželku a děti. Vím, že kdybych žil s ní, stýskalo by se mi stejně po manželce, kterou jsem také bezmezně miloval. Obě ženy jsem mít současně nemohl a vyčítal jsem si, že se nedokážu ovládat.
Jednoho letního večera jsme s manželkou vyrazili na jednu taneční akci, kde jsem zjistil, že pořadatelkou je právě Sandra. Představte si to, moje životní lásky se seznámili a staly se z nich kamarádky. Naštěstí nás Sandra neprozradila. Na té akci mi představila svého osmnáctiletého syna, který za mnou později přišel s tím, že jsem jistě jeho otec, o kterém mu matka hodně vyprávěla. Dozvěděl jsem se tedy, že skutečně mám syna, kterého Sandra čekala po tom, co jsme se rozešli. Od té doby jsme se se Sandrou nescházeli jako milenci, ale jako přátelé i s našimi rodinami. Už to vypadalo, že se můj život vrátil do starých kolejí a vlastně seznámení mých osudových žen rozhodlo za mě, kterou si vybrat. Definitivní rozhodnutí mělo, ale teprve přijít.
Jednou přišla moje žena, že se jí Sandra svěřila, že má rakovinu prsu a umírá. Řekla taky mé ženě, že má se mnou syna, už z doby, kdy jsem byl svobodný. Trochu to mou ženu zaskočilo, ale přijala to, jak to je. Bohužel Sandra zanedlouho zemřela a s ní i kousek mého srdce. Snažil jsem se nedávat svůj smutek najevo, aby si manželka nevšimla, jak moc mě to ranilo, ale myslím, že stejně věděla všechno. Miluje mě tak jako já miluju jí a miloval i Sandru. Teď už žena ví, že ona je pro mě teď ta jediná a nejúžasnější žena na světě.
