Článek
Pracoval jsem často dlouho do noci a někdy i mimo domov. Jezdili jsme na montáže po celé Evropě, což bylo samozřejmě velmi náročné, a to nejen časově, ale hlavně fyzicky. Domů jsem se vracel většinou pozdě, unavený a s hlavou plnou dalšího zařizování. Moje žena si už na to, že věčně nejsem doma zvykla, nebo jsem si to alespoň myslel.
Jednoho dne se ale situace obrátila. Práce na stavbě v Německu šla rychleji, než jsme čekali, a tak jsem měl možnost vrátit se o den dřív. Cestou jsem si představoval, jak ji překvapím. Možná koupím víno nebo jí vezmu na večeři do naší oblíbené restaurace. Po dlouhé době jsem měl pocit, že se zase nadechnu domova.
Když jsem dorazil, bylo v bytě nezvykle ticho. Žádné rádio, žádné kroky, žádné známky toho, že by byl někdo doma. Až na cizí pánské boty ledabyle pohozené u botníku. Položil jsem tašku do předsíně a do ticha zavolal manželčino jméno, ale bez odpovědi. Náhle jsem však koutkem oka zahlédl pohyb na balkoně.
Podíval jsem se pořádně a zamrazilo mě. Na balkoně se mihnul cizí muž, který se tlačil u zábradlí a vypadalo to jako kdyby chtěl přelézt na vedlejší balkon k sousedům.
V tu chvíli se mi krev nahrnula do hlavy. Všechen ten čas strávený mimo domov, byla často sama a spala sama v ložnici. Najednou mi to dávalo smysl. Její zvláštní nálady, často příchozí zprávy v telefonu, telefonování za zavřenými dveřmi a k tomu začala chodit na jógu. Bože byl jsem slepý!
Udělám krok směrem k balkonu, ale snažím se být potichu. Nechci dělat scény, ale zároveň chci vědět pravdu. Když otevřu dveře, muž se otočí. Vypadá vyděšeně, jako by mě vůbec nečekal.
„Sousede, co tu děláš?“ vyhrkl jsem.
Než stihnul odpovědět, ozvaly se za mnou rychlé kroky. „Tati, počkej!“
Otočím se a vidím svou dceru, jak běží z chodby. Má na sobě mikinu, vlasy rozcuchané, tváře červené.
„To je Sebastian,“ vyhrkne. „Můj přítel.“
Zůstal jsem stát jako opařený. Náš soused a tvůj přítel? Mé dcery? Všechen ten vztek, který se ve mně hromadil, se najednou rozplynul do trapného ticha.
Sebastian mezitím nejistě zvednul ruku. „Dobrý den, omlouvám se, měl jsem strach, že se budete zlobit. Dcera moc dobře ví, že si nepřeju, aby si k nám domů vodila pánské návštěvy a k tomu ještě vůbec, nevím, že je náš soused její přítel.
Najednou mi to celé připadá absurdní. Hlupák a nedůvěřivec, který si v hlavě stihl postavit celou teorii o nevěře během několika sekund, zatímco na balkoně stál cizí muž.
Vydechl jsem, opřel se o rám dveří šťastný, že jsem se pouze zmýlil.
Dcera se usměje a obejme mě. „Tati, kdybys přijel normálně, představila bych ti ho. Ale ty musíš vždycky přijít jako bouře.“
A já si uvědomím, že domov je někdy plný překvapení. Některá bolí, jiná jen prověří naši fantazii. A tahle moje fantazie mě tentokrát pěkně doběhla.
Ale jedno jsem si slíbil. Až zase někdy pojedu dřív z práce radši o tom dám domů vědět.
