Článek
Asi každý má za sebou nějakou tu lásku z dětství a mnoho vzpomínek na poznávání protějšího pohlaví. Byly to krásné časy plné zážitků, které ovšem měly také svá pravidla. Třeba když jsme s kamarádem poznali dvě dívky, které se nám líbily. Marně jsme si je rozdělovali, kdo s kterou bude chodit, ale bylo jasné, že poslední slovo mají ony a my mohli jen čekat, jak se rozhodnou. A tak jsme čekali, která dívka si vybere kamaráda a která mě. Tak to bylo i v případě mojí současné manželky. Když jsem ji poprvé uviděl, byla s kamarádkou na proslouženém víkendu v kempu na Slapech. Já tam byl s kamarádem a jak jinak, hledali jsme dámskou společnost. Líbila se mi víc než její kamarádka, a tak jsem doufal, že její přízeň vyhraju já a ne kamarád. Povedlo se!
Dopadlo to dobře a já byl přesvědčený, že jsme si vzájemně padli do oka a že se ta nesmělá dívka má budoucí manželka jednoznačně rozhodla pro mě, stejně tak jako já pro ní.
Od té doby uplynulo mnoho let a mě by ani nenapadlo si myslet, že to bylo jinak. Jednou jsem se však doma pustil do malování a vyklízel jsem věci z manželčiny skříně, abych jí odlehčil a mohl přesunout. V jednom z šuplíků jsem narazil na její deníček, který si nejspíš píše dodnes. O jeho existenci jsem věděl, ale nikdy by mě nenapadlo ho hledat, abych se do něj podíval, je to přece její soukromí. Teď jsem ho však držel v ruce a on se mi sám lehce pootevřel. Říkal jsem si, že do něj nahlédnu a hned ho zase uklidím. Ale to, co jsem v něm našel, mě silně znepokojilo.
Stálo tam napsáno:
„S Monikou jsme poznaly dva kluky, Jardu a Marka. Bohužel se nám oběma líbil Jarda. Marek byl sice zábavný, ale asi bych si ho na ulici ani nevšimla. Musely jsme se tedy s Luckou nějak rozsoudit, a tak jsem hrály kámen, nůžky, papír. Lucka vyhrála a na mě zbyl Marek. Moc nadšená jsem nebyla, ale doufala jsem, že to stejně dlouho nevydrží. Pak se to nějak zvrtlo a mně bylo trapné se ho chtít hned zbavit, aby si o mně nemyslel něco špatného. Trvalo to pár měsíců a já se rozhodla, že se s ním rozejdu. Bohužel jsem vzápětí zjistila, že jsem těhotná a plány se úplně změnily. Miminko jsem si chtěla rozhodně nechat a matka samoživitelka jsem být nechtěla. Vzali jsme se a za pár měsíců se nám narodila Nikolka. Zjistila jsem, že je Marek opravdu skvělý táta a dobrý manžel a lepšího chlapa jsem si do života přát ani nemohla. Jsem šťastná, že to takhle dopadlo. Miluju ho.“
Když jsem to četl, měl jsem slzy v očích, nejprve zklamáním pak dojetím. Vystřídaly se ve mně snad všechny emoce během pár minut. A i když jsem byl při čtení prvních řádků hodně zklamaný, následně jsem věděl, že naše láska je opravdová. Vždyť k lásce se člověk často musí propracovat, ale pak to stojí opravdu za to.
