Článek
Nevěra není dobrá a není omluvitelná v žádné fázi vztahu. „Není to, jak to vypadá, nebo já ti to vysvětlím,“ říkají podle mě jen herci ve filmem zejména v komediích, protože jako omluvu to přece nikdo nemůže myslet vážně! Ano rozumná omluva není, ale jsou fáze vztahu, kdy člověk podstupuje zátěžové zkoušky, počínaje šestinedělím, starosti s dětmi, výchova, méně času na budování vztahu a intimního života. Následně dospívající děti se svými neustálými potřebami v tu nejnevhodnější dobu a uši až navrch hlavy, že slyší i sebemenší náznak rodičovských hrátek. Rodiče už sex přece nepotřebují, mají nás a tím pádem splněno.
Pracuju v Praze, což je od naší vesnice necelá hodina cesty autem. Tenkrát jsem vyrazil na noční směnu jako obvykle a po příjezdu do práce jsem manželce tradičně napsal, že jsem dojel v pořádku.
Bohužel ten večer jsem se necítil dobře a po několika hodinách strávených v křečích v podbřišku, jsem se domluvil s vedoucím, že půjdu domů a následně k lékaři. Sedl jsem do auta a sotva to odřídil domů. Bylo kolem jedné ráno, když jsem odemykal vstupní dveře našeho rodinného domu. Snažil jsem se být potichu, abych nevzbudil manželku a naší tenkrát roční dceru. Shodil jsem oblečení a chystal se, že vlezu k manželce do postele. Nakoukl jsem na dcerku roztomile spinkající v postýlce v rohu ložnice hned vedle té naší. Vlezl jsem pod peřinu, ale manželka tam nebyla. S vyděšeným výrazem jsem vyskočil zpět na nohy a šel se podívat, jestli ji nenajdu třeba na záchodě nebo tak. Šel jsem po chodbě a všiml jsem si tenkého proužku světla jdoucího z pokoje pro hosty. Otevřel jsem dveře a nestačil se divit. Manželka tam ležela na rozloženém gauči v objetí staršího muže a oba byli …, no v choulostivé situaci.
Krve by se ve mně nedořezal. Úplně jsem ztuhl a nemohl jsem vydat ani hlásku. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce jako o závod, polilo mne horko a nemohl jsem popadnout dech. Zhroutil se mi celý svět, plány, rodina, manželství, budoucnost. Nezmohl jsem se na nic, jen jsem tam tak stál až do chvíle, než jsem začal pomalu ztrácet vědomí. Nohy mě už neudržely a sesunul jsem se k zemi.
Probudil jsem se až v posteli, zpocený, zadýchaný, lapající po dechu. Vyskočil jsem a manželka ležela vedle mě a spala. „Neuvěřitelné! Ona si klidné spí,“ říkal jsem si a do rána jsem koukal do stropu a čekal, až se probudí, abychom si to pěkně vyříkali z očí do očí.
Ráno vstala a dělala jako by nic a mně trvalo dlouho, než jsem pochopil, že se mi to opravdu jen zdálo. Byl to opravdu tak živý sen, že jsem se na manželku celý den zlobil a nemluvil s ní. Odsekával jsem a byl jsem na ni nepříjemný. Nemohl jsem jí to odpustit, i když vlastně nebylo co.
Také jste někdy měli takhle živý sen?
