Článek
Jmenuju se Vlaďka a je mi dejme tomu trochu přes padesát, ale na svůj věk vypadám dobře. To ne, že bych se tak chválila, ale ostatní to říkají. Jsem rozvedená už hodně dlouho, děti mám dospělé, a jelikož už mají své rodiny, žiju sama. Měla jsem nějaký ten vážnější vztah to ano, ale po několika letech to skončilo. Popravdě, čím je člověk starší, tím je to se vztahem složitější. Už to není, že se od rodičů odstěhujete a pořídíte si s přítelem společné bydlení. V našem věku má každý své zázemí, je někde zvyklý a není tak jednoduché to měnit. Nakonec co mi chybí, mám svůj dům, malou zahrádku, svoje auto a hlavně spoustu skvělých přátel.
Nedávno, jsem právě byla u Lenky a Jirky, skvělého manželského páru, se kterými ráda trávím čas, jsou to úžasní lidé. Bydlí ve vesnici asi dva kilometry ode mně, takže jsem k nim vyrazila na návštěvu pěšky. Prý „přijď na skleničku vína,“ říkali. To známe, nakonec z toho je vynikající grilovačka a těch skleniček je trochu víc. V ten večer jsme se dobře bavili, a když jsem se konečně rozhoupala, že už půjdu domů, byla už půlnoc. Samozřejmě, že mi nabízeli, že můžu přespat, ale já mám ráda svoji postel a domácí pohodu, takže jsem chtěla domů.
Kousek mě vyprovodili, ale pak už jsem chtěla jít sama
Cesta vede nad vinicí a je tu přes den krásný výhled, ale teď byl vidět jen kousek silnice pod ní. Byl teplý letní večer a na cestu mi svítil úplněk, když jsem najednou zpozorovala na poli několik srnek a jelena s obrovskými parohy. „Úžasné,“ říkám si, zastavila jsem se a potichu je pozorovala. Pak jsem si vzpomněla, že na kraji lesa je posed a z něho musí být na ně krásný výhled. Posilněna červeným vínem jsem beze strachu vyrazila sebejistým krokem k posedu. Potichu jsem došla až k němu a s jistotou horolezce jsem začala šplhat po dřevěném žebříku stlučeném snad z větví. Už jsem byla téměř nahoře a sápala se po dveřích, když jsem se zachytila šaty nejspíš o hřebík. Měla jsem na sobě oblíbené letní šaty z Itálie a určitě jsem si je nechtěla roztrhnout. Visela jsem tam a nemohla se hnout, snažila jsem se sestoupit o příčku níž, ale málem jsem spadla. Nahoru to taky nešlo, protože mě zaháknuté šaty nechtěly pustit.
Visela jsem tam jak netopýr, až jsem nakonec dostala nápad. Sundala jsem si ramínka a nechala šaty spadnout ke kolenům. Stála jsem na žebříku jen ve spodním prádle s šaty u kolen a musela jsem udělat rozhodující krok o příčku výš, ale k tomu jsem musela otevřít dveře. „Dokázala jsem to,“ říkám si a v tu chvíli mi šaty spadly až někam dolů do trávy. K tomu jsem zaslechla jelenův vábivý křik, podívala jsem se na pole a viděla, jak mě pozoruje. Najednou mě něčí ruce chytnou za hlavu a vytáhnou mě do posedu. Strašně jsem se lekla, ale nemohla jsem ani zakřičet, protože mi další ruce zakryly pusu. Klečela jsem a ve svitu měsíce jsem viděla šest očí tak strašidelně bíle svítících do tmy. Najednou mi do ucha mužský hlas zašeptal, „buď zticha.“
Všimla jsem si, že ten muž má u sebe zbraň
Proboha, teď mě znásilní a pak zabijí, nebo v horším případě neznásilní a zabijí rovnou. Teď jsem nevěděla, mám se na co těšit nebo rovnou brečet. Klečela jsem tam ve spodním prádle a myšlenky mi létaly hlavou, když jsem najednou zaslechla znovu jelení křik a pak zvuk prchajícího stáda, až bylo zase úplné ticho. „Lovu zdar,“ rozhostil mužský hlas hrobové ticho. Najednou se rozsvítila baterka a já uviděla tři myslivce sedící okolo mě na lavičkách v posedu. Koukali na mě jak opařený, když zjistili, že jsem jen ve spodním prádle a navíc jsem zjistila, že je všechny znám. To byl trapas!
Od té doby mi říkají Noční úlovek (Zatoulaná srnečka)
