Článek
Když si představím, co jsem já v jejich věku a vůbec celé dětství prováděl. Myslím, že jsem možná tak pětkrát málem umřel, čtyřikrát mi hrozilo vězení a dvakrát vyhoštění do západního Rumunska. Kolikrát jsem dostal pár facek ani nepočítám.
Kameny na kolejích
Kousek za vesnicí vedla trať, a jelikož nás sledování projíždějících vlaků už nijak zvlášť nenaplňovalo, přišly na řadu kameny. Nejdřív létaly na nákladní železné vagóny a nás fascinovalo, jak to vždycky zvonilo, když kámen narazil v té rychlosti na kovovou stěnu. Tato smysluplná činnost ovšem skončila ve chvíli, kdy se kámen odrazil a rozsekl kamarádovy čelo nad obočím.
Dalším fenoménem byly mince na kolejích. Pozoruhodné, jak po průjezdu vlaku zbyla z mince pouhá placka. Nápadů jsme měli hodně, ale nakonec to skončilo stometrovou lajnou kamení pečlivě vyrovnaného na jedné z kolejí. Naštěstí vlak zastavil a nás chytil strojvedoucí za uši.
Stali se z nás vědci
Náš první vědecký pokus, byla zkouška, jestli hoří zelená tráva. Takhle, ona byla z části i suchá, a jelikož k tomu ještě docela foukalo, louka hořela jako divá. A tak celá shořela včetně našich podrážek, když jsme se snažili oheň udupat.
Že jsme zvonili na zvonky nebo svítili lidem baterkami do oken, to ani nemá cenu zmiňovat. Co takhle vlézt do prasečáku k prasatům, nebo do kravína k býkovi. To byla teprve sranda.
Co může být však lepšího než lézt po stromech. Čím víše člověk vyleze, tím víc se cítí jako létající pták, že? Cítil jsem se jako orel, tedy až do té doby, než pode mnou praskla větev. Trvalo to několik dlouhých sekund, než jsem dopadl až na zem. Po cestě jsem ještě dostal výprask od větví. Jediné, co mě napadlo, když jsem se probral a zjistil, že žiju, dostanu doma na zadek. Byl jsem totiž celej poškrábanej a oblečení jsem měl potrhané, jako když jsem prolezl trním při zachraňování šípkové Růženky.
Největším vědeckým pokusem, byl však takzvaný „televizní táborák.“ Dělali jsme s kamarádem oheň na zahradě, a jelikož docházelo dřevo, napadlo nás, že stará televize, co stojí v koutě kůlny je také ze dřeva. Položili jsme tedy televizi obrazovkou do ohně. Tou starou dobrou vakuovou obrazovkou. Po chvíli se ozvala detonace a televize odletěla do vesmíru za doprovodu duhových plamenů. Tlusté střepy lítaly vzduchem a my můžeme být rádi, že se nám nic nestalo.
Rada na závěr: radši seďte doma děti, nikdy nevíte, kdy na vás spadne televize!
