Článek
Když mi bylo kolem devatenácti let, prožíval jsem svá dospívající léta plná kamarádů, zábavy a alkoholu. Kdo ne, že? Bydlel jsem v malém městečku, kde příliš zábavy nebylo, ale měli jsme tam alespoň pár hospod a já měl to štěstí, že zrovna jedna byla hned naproti našemu domu. A tak jak se zpívá v úvodní znělce seriálu hospoda „to je ten důvod proč já tam raz dva tři sem.“
Hádáte správně, jakmile jsem měl volno, už jsem tam seděl. Kuchař i číšník byli kamarádi přibližně v mém věku. Strávil jsem tedy spoustu času vysedáváním u baru a popíjením piva. Může to znít celkem nudně, ale i při vysedávání u piva může člověk zažít zajímavé věci. Příběhů se dá vyprávět několik, ale ten co vám převyprávím dnes, mi asi utkvěl v paměti nejvíc.
Jednoho sobotního odpoledne jsem seděl opět na baru a povídal si s Petrem (kamarád číšník) a pil jsem ještě tenkrát (nesuďte mě) Gambrinus. Čas utíkal a kolem jedenácté hodiny večerní, se Petr rozhodl, že hospodu zavře. U stolu štamgastů sedělo sotva šest místních důchodců, co vypijí sotva jedno pivo za hodinu, tedy žádný kšeft a tak je Petr poslal domů. Už jsem se sunul dolů z barové židličky, když mi řekl „seď, my budeme pokračovat.“
A tak jsme seděli a pili pivo, samozřejmě za občasné podpory nějakých panáčků. Přehoupla se půlnoc a kolem jedné hodiny ranní mi Petr řekl, že má hlad. Jako by mi četl myšlenky, mentalista, takže jsem souhlasil, když navrhl, že si něco uvaříme. Šli jsme do kuchyně, a když jsme rozsvítili, rozprostřela se před námi dvacetimetrová nerezová linka. Petr otočil pár knoflíky a zapnul čtyři velké fritézy. Z lednice vyndal celou cihlu eidamu, sundal červený obal a nakrájel, upozorňuju (celou tu cihlu) na středně silné plátky, které jsme obalili v trojobalu. Ve dvou fritézách se dělal sýr a v dalších dvou pětikilový pytel hranolek.
Servírování vypadalo tak, že každý měl jeden talíř plný smaženého sýra a další dva talíře hranolek. K tomu stál na stole pětilitrový kbelík tatarské omáčky s polívkovou naběračkou. Co vám budu povídat, byl to ráj českého gurmána. Naše hody trvaly několik hodin, při kterých jsme vypili několik piv a vykouřili několik cigaret. Mezi pátou a šestou ranní jsme pomalu dojídali, „ano, čtete správně, dojídali.“ Asi vám nemusím popisovat, jak mi bylo těžko a do toho jsem byl hezky (ovíněn asi není ten správný termín) opíven. Rozloučili jsme se a já se horko těžko dokoulel domů, ačkoliv to bylo pouhých sto metrů. Petr na tom byl lépe, jelikož bydlel přímo nad hospodou.
Postel, spánek, nebo spíš kóma a následné procitnutí asi kolem jedenácté hodiny dopoledne. Píšu Petrovi sms, ale bez odpovědi. Po obědě jsem vyrazil opět na místo činu, abych si dal takzvaného vyprošťováka, za barem však nebyl Petr, ale jeho manželka za doprovodu pobíhajícího tříletého syna. S obavou jsem se jí zeptal, co se stalo? Okamžitě na mě spustila, „co jste to tu prováděli? Manžel přilezl domů po čtyřech a bušil hlavou do dveří, dokud jsem neotevřela, pak ještě po čtyřech doklusal do postele a usnul! Můžeš mi říct, co jsi mu poslal ráno v té esemesce? Přečetl si jí a okamžitě se pozvracel.“
Chvíli jsem mlčel a pak jsem odpověděl: napsal jsem mu - nedáš si smažák a litr tatarky?
Od té doby jsem smažák nemohl nějakou dobu ani vidět, stejně jako Petra. Když měl Petr směnu manželka si pro něj po zavíračce přišla, a já měl zakázáno za ním chodit.
