Článek
Tyto prázdné věty (floskule), se staly běžnou součástí každodenní komunikace.
Pojďme se podívat na ty nejčastější floskule:
1. „Jak se máš?“ – „Jo, dobrý.“
Tahle výměna se odehrává nesčetněkrát denně. Jen málokdo ale na tuto otázku odpovídá upřímně. Často nejde o skutečný zájem, ale spíš o společenskou formalitu. Slouží jen k tomu, aby rozhovor nezačal trapným tichem.
2. „Musíme se někdy sejít!“
Tuhle větu říkáme často lidem, které jsme dlouho neviděli – ale většinou se nikdy nesejdeme. Slouží jako zdvořilý způsob, jak ukončit rozhovor, aniž bychom zněli nezajímajícím způsobem. V praxi zůstane u slibu bez činu.
3. „To nějak dopadne.“
Floskule, kterou používáme, když nevíme, co říct nebo se nám nechce přemýšlet nad řešením. Uklidňuje nás, ale zároveň brání tomu, abychom situaci opravdu vzali do rukou. Místo činu přichází pasivita a čekání.
4. „Všechno je v pohodě.“
Tuhle větu často říkáme i tehdy, když vůbec není. Někdy nechceme mluvit o svých problémech, jindy se bojíme být zranitelní. Jenže právě přiznání, že něco není v pohodě, může vést k upřímnému rozhovoru a skutečné pomoci.
5. „Nemám čas.“
V moderní době snad nejrozšířenější výmluva. Ve skutečnosti většinou znamená: „Není to pro mě priorita.“ Kdo opravdu chce, čas si najde. Tohle rčení ale používáme, abychom se vyhnuli odpovědnosti nebo odmítnutí.
6. „To je jedno.“
Zdánlivě nevinná fráze, ale často značí rezignaci nebo snahu vyhnout se konfliktu. Místo toho, abychom řekli svůj názor, raději to „necháme být“. Tím ale dáváme druhým možnost rozhodovat za nás.
Závěr
Floskule nejsou samy o sobě špatné – mohou být projevem slušnosti nebo způsobem, jak udržet konverzaci lehkou. Problém nastává tehdy, když nahrazují upřímnost. Někdy by stačilo místo prázdných vět říct to, co si opravdu myslíme. Možná by pak naše rozhovory nebyly tak dokonalé – ale určitě by byly skutečnější.
Ing. Marek Pavlík, Ph.D.
Konzultant, lektor a mentor
