Článek
Když jsem vstoupil, všiml jsem si tří zaměstnanců. Dvě prodavačky a prodavač. Postavil jsem se před pult a prohlížel si zboží.
Jak si mě muž všiml, přistoupil a řekl: „Tak co si dáš?“
V tu chvíli jsem si toho ani nevšiml. Tak jsem odpověděl: „Dobrý den, dejte mi tady to vepřové, tak kilo a půl.“
„Jasně, chceš ještě něco?“ pokračoval. To už jsem jasně slyšel, že mi tyká, přitom vystupoval přátelsky a familiérně.
Proč ne?
Řekl jsem si: „Proč ne? Asi je to takový člověk. Je tak moc přátelský, že každému tyká.“
Rozhlédl jsem se po zboží a dodal: „Víš co? Dej mi ještě ty kuřecí prsa s kostí.“
To jsem netušil, jakou slovní výměnu to spustí. Muži najednou ztuhl úsměv na rtech a povídá: „Komu tykáš?“
„Tys mi tykal první,“ odpovím zaskočeně.
„Taky bych moh bejt tvůj fotr,“ pokračuje. „Ale ty mně tykat nebudeš.“
„Jinak jsi normální?“ kroutil jsem nad tím hlavou. „Tykáš mně, tykám tobě.“
Muž se na mou odpověď netvářil, chvíli nic neříkal. Balil kuře.
„Tady to máš a buď se nauč chovat, nebo sem už nechoď,“ dodal, když mi podával zabalené maso.
„Sám se nauč chovat,“ zavrtěl jsem ještě jednou nevěřícně hlavou a odešel.
