Článek
„Cože, to nemyslíš vážně. Vždyť je to jen zřícenina. Já nic platit nebudu,“ vysmíval se mladý muž u kasy pod hradní zříceninou, zrovna s přáteli odcházel. „Vybírat padesátku za zříceninu, styď se dědo,“ pronesl ještě napůl do větru.
Krátce jsem si mladíky prohlédl a šel ke kase.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Dva dospělé.“ Muž mi na to s úsměvem podal lístky a řekl si o sto korun.
„Sto na osobu?“ ujišťoval jsem se.
„Ne, dohromady,“ zasmál se a vzal si papírovou bankovku.
„Vidím, že tu máte nějaké pásky,“ zeptal jsem se, protože část cesty byla zatarasena.
„Ano, budujeme vyhlídku, na dělové věži už je to rozdělané,“ vysvětloval.
„Sedm a půl milionu jsme do toho dali ze vstupného, do deseti nám přispěl kraj…“
Překvapeně jsem přikyvoval hlavou, zarazilo mě totiž, že tolik ušetřili ze vstupného. O to víc jsem nechápal reakci mladých studentů (nevím jistě, ale působili na mě jako studenti).
Lidé se o to starají, udržují vše v bezpečném stavu a většinu vstupného v tom utopí. Kdyby svět fungoval podle těch mladých, za dvacet let už by se tam možná nesmělo chodit a po stovce už by tam možná vůbec nic nezbylo.
Padesát korun byla super částka a jsem rád za takové nadšence, co udržují zříceniny v dobrém stavu.
