Článek
Prodavačka zrovna doplňovala zboží do vitríny, konkrétně větrníky, když si všimla, že přišli zákazníci. Muž s ženou, pár. Hned si uvědomila, že jí zákazník spaluje pohledem, ale potřebovala dát zákusky do chladu, tak bedýnku vyskládala, než se zákazníkům začala věnovat.
„Dobrý den a promiňte, ale musela jsem to nejprve dodělat,“ pozdravila zákazníky.
„A proč jste mě nemohla obsloužit hned a pak to dodělat, čekám tu už deset minut,“ odsekne nepříjemně zákazník.
„Čekáte přesně dvě minuty, dívala jsem se,“ odpoví pohotově.
„To je jedno, chci to, to a to dvakrát,“ ukazuje prstem přes sklo.
„Můžete mi říct, jak se jmenuje to, co chcete? Já nevidím přes vitrínu, na co ukazujete,“ pokračuje trpělivě prodavačka.
„Vy máte vědět, co prodáváte,“ zahučí nepříjemný zákazník.
„Já samozřejmě vím, co prodávám, jen nevidím, na co ukazujete.“
„Já to nepřečtu, máte to napsané jak od prasete!“ rozčílí se zákazník.
„Je to napsáno normálně, já nemůžu za to, že neumíte číst. A přestaňte tu hučet, jste v obchodě, ne v hospodě.“
Závěr
Muž následně přečetl názvy zákusků a celou dobu, co je prodavačka chystala, ji propichoval očima.
Až do posledního momentu čekal na příležitost si ještě jednou pořádně zařvat a zanadávat si, ale už ji nedostal.
