Článek
Při poslední návštěvě dentální hygieny jsem slečnu požádal, aby byla v oblasti stoliček opatrná, že mě bolí jako blázen a hlavu z nich mám jako střep. Slečna se na mě nepříjemně podívala.
„Jestli vás bolí, nechte si je vytrhnout, to není můj problém,“ odsekla nepříjemně, u toho si nasadila rukavice.
„Chtěl jsem, ale váš kolega zubař mi řekl, že to dělají až na podzim,“ odpověděl jsem zaskočeně, netušil jsem totiž, že bude tak útočná.
„A to vám mám čistit zuby, aniž bych se jich dotkla?“ rozhodila rukama. „Máte tam kamene na dvě hodiny a ještě mi budete říkat, co mám dělat?“
„Bolí mě zuby, tak jen říkám, ať jste opatrná,“ držel jsem svou. Hygienistka už nic neříkala, dala mi „náhubek“ a začala.
Přišlo mi, že jsem mluvil do dubu. Tlačila víc než normálně. Zvedal jsem ruku, že mě to bolí, ale žádná velká odezva. Když skončila, bylo mi jasné, že už se nevrátím.
Rozloučení s vyhrožováním
„Objednám vás na červenec,“ oznámila mi.
„Nemusíte, už sem nedojdu,“ řekl jsem chladně. „Najdu někoho, kdo je normální.“
„V těma zubama vás nikdo nevezme,“ vysmála se mi.
„Tak mě nikdo nevezme,“ pokrčil jsem rameny.
„Ale klidně. S tou vaší paradontózou vám pak ale do pár let vypadne půlka zubů.“
To už mě vážně dopálilo.
„Radši bych si je sám vytrhl, než abych sem musel znova…“ Zaplatil jsem a odešel.
A nevěřím, že by mi vypadly zuby, je to jen vydírání a zastrašování.
