Článek
I u nás už se do slovní zásoby propracovalo slovní spojení toxická maskulinita. Pokud někdo netuší jeho význam, tak jen slovo toxický napovídá, že zastřešuje „negativní mužné“ chování.
Když mi bylo devět, často jsem nahodil psí oči a úzkostnou energií jsem se snažil vyhnout věcem, ze kterých jsem měl strach. Táta to vždy poznal a řekl mi slovo, za které by ho dnes někteří lidé chtěli ukřižovat: Nechudáčkuj. Tento termín vznikl ze slov: nedělej ze sebe chudáčka.
Bylo to účinné, brzy mě to totiž začalo štvát. Když jsem se pak měl zúčastnit něčeho, čeho jsem se bál, slovo: nechudáčkuj transformovalo moji úzkost a strach na vztek. Vztek je zlý pán, ale když se někdo bojí, může být sakra dobrým sluhou.
Kde je vlastně problém?
Člověk rozumí, že slova jako zženštilý nebo slečinka se můžou našich drahých poloviček dotknout. Proč ale někomu vadí, že otec řekne synovi, který si odřel koleno, nebreč, jsi přece chlap?
Autore! I muži pláčou a jsou stejně mužní, ba dokonce mužnější!
Ano? Tak si rozeberme, k čemu je pláč? Kdy s ním začínáme? Po narození. K čemu tedy slouží? K přivolání pečovatele, aby uspokojil naše potřeby. Sami se nenakrmíme, nezahřejeme ani nepřebalíme. Pláč je tu nástroj číslo jedna. V deseti letech ale většinu věcí už zvládáme sami. Nepotřebujeme krmit a přebalovat. Pořád ale mohou být situace, které neumíme řešit. Třeba to krvácející koleno. Žádný otec neřekne synovi s tyčí zařazenou v noze: Nebreč, jsi chlap. Toto spojení slov otec použije u toho odřeného kolena, když se situace opakuje a dítě už by mělo vědět, že to bude v pohodě. Pláč byl přece prvně použit proto, že dítě nechápalo povahu věci a míru vážnosti problémů. To byl důvod breku, tedy volání o pomoc. Teď už není na místě, minimálně ne v takovém rozsahu jako prvně.
Konečně se dostáváme do dospělosti. Pláč je tedy nástroj pro přivolání pomoci, pečovatele. K čemu je dvacetiletému muži pláč? S jakou věcí si dospělý člověk nedokáže dobře poradit? Smrt v rodině. Jiný důvod mě upřímně nenapadá. Jinak pláč pořád slouží k přivolání pečovatele pro uspokojení potřeb, vyprat, uvařit, zaplatit, utěšit… Není tohle ten pořád propíraný mama/papa hotel, který se mladým neustále předhazuje?
Druhá věc, jaký je cíl drtivé většiny mužů na planetě? Najít si ženu a mít s ní děti.
Zrovna mě napadla představa muže, se kterým se rozešla žena. On se vrátil domů, volá mámě a pláče. Máma přijede, on jí pláče na klíně a ona ho utěšuje. Když kolem půjde deset žen a každá z nich se na něj podívá, kolik procent si řekne: Jo! Tohle je otec mých dětí.
Možná se hrozně pletu, ale myslím si, že když místo toho půjde na procházku dumat o osudu nebo půjde naštípat dříví, procentuální šance, že zaujme procházející ženu, raketově vyletí.
Proto muži nepláčou. Vypadáme i jsme pak slabí. Síla je kompetence, schopnost zvládnout problém. Otec od rodiny to musí dokázat sám, nebo kdo mu má přiběhnout na pomoc?
Děti nemají mít děti. Člověk je dospělý až ve chvíli, kdy se o sebe dokáže postarat sám. Žádné dětské volání o pomoc: Mám problém, hned ho někdo přijďte vyřešit!
Chlapi prostě nepláčou! Vyřeší to.
