Článek
Když dnes v Poslanecké sněmovně hlasujeme o nedůvěře vládě, nerozhodujeme o jedné tiskové konferenci, jednom výroku nebo jedné osobní aféře. Rozhodujeme o tom, zda má Česká republika dál snášet vládu, která selhává prakticky ve všech klíčových oblastech svého působení. V ekonomice, v respektu k institucím, v bezpečnosti země i v zahraniční politice. A bohužel už dnes vidíme, že těchto selhání je celá řada.
Vláda nezvládá veřejné finance. Zadlužuje stát bez jasného plánu, bez reforem a bez elementární odpovědnosti. Předložila státní rozpočet se schodkem, který je podle odborníků v rozporu se zákonem. Žádné investice do budoucnosti, ale chaotické hospodaření, které žene veřejné finance do hlubokých deficitů jen proto, že vláda není schopna řídit stát.
Zároveň jsme se dostali do situace, která nemá v Evropě obdoby. Policie žádá o vydání předsedy Poslanecké sněmovny i předsedy vlády. To není běžný politický provoz, to je hluboká krize důvěry v nejvyšší patra moci. A místo aby ji vláda řešila, chová se, jako by šlo o nepodstatný detail. Normalizuje stav, který by měl být pro každého demokratického politika alarmující.
Stejný přístup vidíme i ve vztahu k Poslanecké sněmovně. Samotné jednání o nedůvěře je toho symbolem. Někteří členové vlády se ho ani neúčastní. Nejde o organizační chybu, ale o jasný politický vzkaz: parlamentní kontrola je této vládě na obtíž. A to je velmi nebezpečný signál pro pro demokracii v naší zemi.
Za zcela zásadní však považuji selhání v oblasti bezpečnosti a obrany. V době, kdy se Evropa nachází v nejhorší bezpečnostní situaci za poslední dekády a kdy naši spojenci otevřeně mluví o nutnosti posílit obranu, slyšíme z úst vládních představitelů relativizaci závazků a výroky typu „žádný závazek vlastně nemáme“. Členství v NATO je zlehčováno, bezpečnost státu odsouvána a obrana znovu redukována na položku, kde se dá škrtat. Česká republika dnes bohužel působí jako země, kterou obrana vlastního státu nezajímá. To není suverenita ani odpovědná politika. To je krátkozrakost a hazard s budoucností.
O to absurdnější je tento přístup ve chvíli, kdy se v Evropě znovu otevřeně mluví o dvou rychlostech. Skupina států, včetně dvou našich sousedů, usiluje o rychlejší budování obranných kapacit, hlubší spolupráci a posílení evropského obranného průmyslu. Česká republika však zůstává stranou. Vláda tvrdí, že současné výdaje na obranu jsou dostačující, a spoléhá na iluze věčného přátelství s Maďarskem a Slovenskem. Jenže bytostným zájmem České republiky je být v rychlejším pruhu. Protože z toho pomalejšího se velmi snadno skončí v odstavném pruhu. Nebo rovnou v ruském objetí.
Situaci navíc zhoršuje fakt, že se vládní představitelé nedokážou jasně distancovat od proruských výroků předsedy Poslanecké sněmovny a dalších členů koalice. Tyto výroky přebírají ruský narativ, relativizují agresi a někdy se jejich autoři ani netají tím, odkud přicházejí. To už není názorová pluralita. To je kolaborace s mocí, která nechce silnou Evropu, usiluje o změnu světového řádu a zvyšuje bezpečnostní rizika i pro Českou republiku.
Zatímco veřejnost sleduje osobní spory a mediální přestřelky, realita je neúprosná. Vláda navrhla rozpočet s nezákonným schodkem, snížila výdaje na obranu, schválila další dotace pro holding Agrofert a premiér stále nevyřešil svůj střet zájmů. To vše během několika málo týdnů svého působení.
Tato vláda je u moci krátce, ale už dnes je zřejmé, že selhává rychleji, než kdokoli čekal. Premiér není schopen řídit vlastní kabinet ani udržet soudržnost koalice. Ministři jednají chaoticky, nekoordinovaně a často proti sobě. Česká republika tak dnes nemá vládu s vizí, ale shluk jednotlivců bez společného cíle.
Hlasování o nedůvěře vládě není útokem na demokracii. Je to její pojistka. Je to chvíle, kdy má parlament povinnost říci, že takto se země řídit nemůže. Proto této vládě důvěru dát nemohu – a proto vyzývám k hlasování pro odpovědnost, pro bezpečnost a pro budoucnost České republiky.
