Článek
My jsme si vybrali Afriku. Po přistání brzy ráno vedro. Ale já natěšená, oči jsem měla snad dvojnásobně větší než jindy, jak jsem se snažila vidět všechno najednou. Nebudu tu popisovat celou naši dovolenou, i když byla nádherná, jen její malý kousek.
To si tak jdete večer lehnout, v klidu, v horku, se spálenými zády… A k ránu ještě tma, jenže močovému měchýři neporučíš, tak šup z postele a…skoro plaveš. Nohy po kotníky ve vodě, pantofle si plavou po pokoji, koberečky také, prostě všechno. Netušíš, co se děje, ale že je nějaký průšvih, to víš jistě. Zatřásla jsem s miláčkem „Vstávej, tady je voda a v koupelně něco teče furt“. Chudák rozespalý koukal jako vyoraná myš „Co zas blbneš“, já vlítla do koupelny, kde je u záchodové mísy taková ta medinální hadička nebo jak se to jmenuje a teče. Rychle jsem se snažila ji zavřít. Zřejmě jsem do ní večer kopla kolenem nebo co.
V hlavě mi vířily hrůzostrašné scénáře o pojištění, vytopeném hotelu kvůli nám, co všechno budeme muset zaplatit. Telefonát delegátce, ale vzbudit ji v půl páté ráno se mi nepovedlo.
S vidinou toho, že to nějak zamaskujeme, jsem zavelela k akci. Žádný kbelík ale v pokoji nebyl. Aha, odpadkový koš. Tak jsem nabírala vodu a miláček vyléval do záchodu. „Bacha na tu hadičku zlato“, „Já mám dát bacha, jo? Teď? Hele neštvi.“ Když už voda nešla nabírat, přišlo na řadu vytírání.
No jo, jenže v koupelně jsou jen ručníky. Bílé. No to je fuk, tak přinejhorším nám je připočtou ke škodě, ne? Můj drahý s jeho bolavým kolenem odmítal klečet, takže zaujal pozici „ležícího střelce“, já namáčela ručníky a on ždímal do kyblíku - košíku. Co vám budu povídat, v půl sedmé jsme měli hotovo. Tak nějak. Záda jako přeražená, kolena v jednom ohni.
A mně napadlo, že přece za dveřmi, na chodbě, ta voda musí být také. Otevřu dveře a… nic. Nechápala jsem, jak je to možné, ale tam ani kapka. Na balkón jsme vytahali vodou nacucané koberce a šli jsme si ještě lehnout. Ruce vytahané jako opičáci, ale spokojení s dobře odvedenou prací. „Ty seš spokojená? Seš blbá? Dobrou,“ tak jak to láskyplně můj muž umí.
Sotva jsme usnuli, volala mi delegátka, že má nepřijatý hovor. Prý jsme měli jít na recepci a nic platit nebudeme. Ze srdce mi spadla skála, ne kámen. A kupodivu v pokoji pod námi nic, voda tam vůbec neprotekla.
Tak jsme si sedli na balkón, zasmáli jsme se. „Ona mě na dovolené donutí uklízet.“ „Nevrč lásko,“ naklonila jsem se, abych dala tomu mému bručounkovi pusu a židli se ulomila noha. To chceš prostě.
Tahle dovolená byla opravdu nezapomenutelná, ale klidně bych si ji zopakovala.
