Článek
Přijeli jsme do Železné Rudy, respektive na Špičák, zaparkovali pod lanovkou a mě začalo lehce šimrat kolem žaludku. Tak nějak pomalu jsem se ploužila za tím mým chlapem, v duchu si říkám - to dáš, nejsi srab přece, už jsi tím jela. Když v tom nás popohnala obsluha lanové dráhy: „Tak pojďte rychle, jestli chcete jet nebo budete čekat půl hodiny, začíná nám přestávka.“
A tak jsme v cukuletu koupili jízdenky, bratru za 260,- korun českých pro oba, po jednom si stoupli na značku, já až druhá samozřejmě, zkontrolovala jsem velikost sedačky, protože ten trapas, kdyby se mi tam nevešel zadek, že jo. Řekla jsem to i nahlas a s odpovědí: „Tady jela i Růžičková,“ už jsem, ani nevím jak, seděla a vezla se k výškám. Po chvíli jsem uvolnila prsty, protože se mi tak trochu odkrvily a ztuhly, jak jsem se křečovitě držela a začala jsem si tu jízdu užívat. Počasí bylo doopravdy nádherné, les voněl, turisté s turisťátky pod lanovkou občas povykovali a mně bylo krásně.
Dívala jsem se do dáli na záda svojí lásky, poněvadž lanovka je jednosedačková, a přemýšlela jsem, jestli kdybych z těch obřích stromů, které jsem pomalu míjela, utrhla šišku a hodila, trefila bych ho do zad nebo do hlavy. Nakonec jsem od toho upustila, protože přece jen ho za prvé miluju a za druhé bych se taky z té sedačky mohla vysypat při trhání šišky a za třetí je to daleko. A také samozřejmě jsme v chráněné oblasti a tak, ale to mě napadlo až teď, to se přiznám.
S přestupem jsme dojeli na Pancíř. Čekalo mě další vystupování, což je pro mě zase stres. Čekám, že se mi nepovede otevřít tu tyčku, co funguje jako zábradlíčko nebo držák nebo co vlastně. No, povedlo. A tak jsme se mohli kochat nádherným výhledem, regenerovat plíce čerstvým čistým vzduchem: „Dejchej pořádně miláčku,“ a „Ty vole, dejchám furt, ne asi…“ (takové klasické zamilované řeči po x letech).
A pak jsme se rozhodli, teda asi já jsem se rozhodla, že půjdeme k prameni Úhlavy. Tam jsem nikdy nebyla. A tak šup dolů z kopce, po cestičce mezi kameny. Nebo spíš šutry. To se to dýchalo zhluboka i bez napomínání a zbytečných řečí. Tedy kromě: „Mělo to bejt tři sta metrů, tak kde to je? Že já tě vždycky poslechnu, do p…“ a tak podobně láskyplně.
Došli jsme k zamýšlenému cíli, vyfotila jsem jako správný turista nejen pramen, ale i široké okolí, kdy jsem potom při prohlížení fotek doma přemýšlela, co to vlastně je, kde se to ve fotkách vzalo a kdo to fotil, protože já přece určitě ne.
Zpátky dolů jsme šli pěkně pod lanovkou, která nám vrzala nad hlavou, sem tam človíček (na ně jsem mohla házet ty šišky, kdyby mne to bývalo napadlo), pořád z kopce. A tak jsme si sice zregenerovali plíce, ale zároveň zhuntovali kolena, protože dvacet už nám přece jen bylo před nějakým pátkem a opotřebení materiálu je znát. Těch řečí o nádherném výletu, blbých nápadech a tak dále vás ušetřím.
A tak jestli si chcete užít nádherný výhled, čerstvý vzduch a jízdu lanovkou, směle do toho. Ať se vám výlet líbí jako nám.
