Článek
Řídím ráda, denně, po městě i po okreskách, ale dálnice, to je sen. Očekávala jsem rychlost, samozřejmě v zákonných mezích, plynulost provozu a komfort. Ha… To bylo ode mne velice naivní, až hloupé očekávání, troufnu si říct. Je mi jasné, že všichni ti, co brázdí dálnice denně, se teď upřímně zasmáli.
Jako správný buran jsem se trošku zamotala už při prvním vjezdu na dálnici, ale můj navigátor na sedadle zafungoval spolehlivě. S houknutím: „Tudy ne ty vole, až dál“, jsem škubla volantem, jak jsem se lekla, ale pak už jsem poslušně plynule vjela tím správným vjezdem na tu moji vysněnou dálnici. Rozjela jsem se na předpisových 130 km a užívala jsem si tu rychlost s úsměvem na tváři. Předjela jsem pár trochu pomalejších autíček a rychle jsem uhnula zpátky do pravého pruhu, když jsem v zrcátku uviděla rychle se blížící bourák. Ale jízda byla super. Chvíli. Než jsem před kopcem dojela kamiony… A musela jsem brzdit jako blázen. On ten jeden kamion vážně předjíždí ten druhý? Vždyť jede snad jen o 5 km v hodině víc! Je normální? Zanadávala jsem si a jukla jsem vedle sebe na navigátora a mého chlapa v jedné osobě. Nepochopila jsem, jak může být, tak klidný? „Zvykneš si,“ řekl mi. Zakroutila jsem hlavou a protočila oči, jako proč bych si měla zvykat na nějakého cvoka?
A pak jsem zjistila, že nekecal. Asi bych si měla zvyknout. Na to, že když se rozjedu, tak po pár kilometrech se hne v hlavě dalšímu kamioňákovi a začne předjíždět, zaseká tím i levý pruh a mně se linou z pusy i takové nadávky, o kterých jsem vůbec netušila, že je znám (no publikovat je tady raději nebudu).
Jakmile se přiblížilo stoupání, už jsem vyhlížela s nohou na brzdě dalšího borce s kamionem, ideálně s polskou, rumunskou nebo ukrajinskou espézetkou. Ti na to mají snad monopol. Přemýšlím, jestli třeba neodevzdávají na hranicích mozek, protože jinak to snad ani není možné.
A tak teď už po několika jízdách po různých dálnicích vím, že my, řidiči osobáků, jsme na té dálnici jaksi navíc a pány asfaltu se cítí všichni ti šoféři s velkým a dlouhým autem, kterému uhneš vždycky, protože není v tvých možnostech toho machra vytlačit z levého pruhu. Vedle toho je nějaká sem tam uzavírka úplnou brnkačkou. A opravdu to štve jenom mě a ostatní si zvykli?
Ale abych to zakončila aspoň malinko pozitivně, buďme rádi, že nám tu nejezdí koňská spřežení, protože to bych se, předpisy nepředpisy, s tou mou károu otočila a odfrčela v protisměru tam, odkud jsem přijela.
