Článek
Naproti tomu ve Štrasburku se zdá být situace jiná. V ulicích se tančí. A tančí se hodně. Letmý pohled nicméně napovídá, že tu něco nehraje: tanečníci křepčí bez hudebního doprovodu, jsou jako smyslů zbaveni, v tvářích výrazy zoufalství a agónie.
Párty se postupně rozrůstá, účastníků jsou už desítky, tanec trvá celé dny a neustává. Městští a církevní hodnostáři situaci regulují za pomoci hudebníků, jenže selhávají i všechna ostatní opatření. Taneční mor, jak se tato událost později označuje, trvá až do září a čtyři sta obyvatel při něm umírá na následky vyčerpání.
Případů taneční mánie bylo popsáno několik, ale ten štrasburský je výjimečný svou intenzitou a rozsahem. Domněnek o příčinách existuje celá řada, od otravy námelem po boží trest. Současná věda však nabízí jiné vysvětlení – davovou psychózu, kolektivní hysterii.
Fotbaloví ultras v ulicích, pochodně v německých městech, omdlévající fanynky Beatles nebo slušní Češi v předvolební frontě na koblihy. Podobných záběrů vídáme nespočet, a pokaždé žasneme a kroutíme hlavou.
Přidej se k nám a rozum nech doma
Zkoumání tohoto fenoménu je pozoruhodná disciplína. Sociální psychologie rozkrývá vliv prostředí velkých, neorganizovaných skupin na smýšlení a projevy jednotlivce. Výsledky studií jsou fascinující a alarmující zároveň. Emoce, naivita a zkratkovité jednání hravě vytlačují sebereflexi, racionální úsudek i pud sebezáchovy na samotný okraj spektra naší kognitivní výbavy. Přestože existují i některé pozitivní dopady kolektivního chování, my se zde zaměříme na porozumění lidské mysli a její ochotu impulzivně kapitulovat před živelností davu.
V anonymitě je síla
Za průkopníka výzkumu tohoto fascinujícího jevu je označován francouzský sociolog Gustave Le Bon, který popsal jeho základní rysy ve slavném díle Psychologie davu (1895). Své poznatky shrnuje následovně: Skóre kolektivního IQ se nevyznačuje vysokou úrovní. Bohužel neoplývá ani průměrnou. Schopnost zdravého úsudku je potlačena, načež celá masa naladí jednotnou frekvenci nejslabších jedinců, esenciálně retardovaných troglodytů. Dav je mimořádně snadno manipulovatelný. Emoce a přesvědčení se šíří jako tsunami, lidé přijímají jednoduché a silné obrazy, hesla a slogany, které jsou okamžitě vnímány jako nezpochybnitelná pravda. Jednotlivec ztrácí pocit, že nese osobní odpovědnost za své jednání. Pocit sounáležitosti a anonymity jej vede k tomu, že přestává být sám sebou. Může se dopouštět činů, kterých by se o samotě nikdy neodvážil.
Teorie davové psychologie je podložena praktickými výzkumy, které jasně dokazují, jak snadno a ochotně se podvolujeme vlivu skupiny a autority.
Země je placatá a ty seš taky letadlo
Sociální psycholog Solomon Asch se v roce 1951 věnoval pozoruhodému pokusu. Zkoumal, do jaké míry jsou lidé ochotni přijmout zjevně špatný názor většiny. Představte si, že stojíte v místnosti plné lidí. Máte před sebou dvě kartičky, na každé je nakreslená čára o jiné délce. Rozhodujete, která je delší. Triviální úkol, rozdíl je evidentní. Jenže netušíte, že všichni ostatní jsou najatí herci. Mají za úkol před vámi jednohlasně uvádět špatnou odpověď. Přesvědčivě tvrdit, že krátká čára je ta delší. Nepříjemně matoucí situace. A výsledek? Přibližně 75 % nic netušících testovaných se přizpůsobilo chybnému úsudku davu, i když bylo evidentní, že odpověď nedává smysl.
Experiment tak potvrdil, že strach z odlišnosti a touha zapadnout jsou pro nás silnější než logický úsudek o objektivní skutečnosti.
Za chyby se platí
Psycholog Stanley Milgram šel ve svých experimentech ještě dál. V roce 1961 na půdě Yale University lehce popustil uzdu své věděcké vášni. Cílem bylo zjistit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve vykonávání rozkazů autority, i když jsou tyto rozkazy v přímém rozporu s jejich morálkou a způsobují utrpení jiným lidem. Princip pokusu byl následující: Účastníkům byla přidělena role učitele a současně jim byla představena autorita v bílém plášti - výzkumník. Učitelé měli za úkol trestat elektrickými šoky žáka (ve skutečnosti najatého herce) pokaždé, když udělal chybu při učení. Šoky byly pouze simulované, což učitelé netušili. Intenzita šoků se měla na příkaz autority postupně zvyšovat až do maximální, potenciálně smrtelné úrovně. Přestože žák křičel bolestí a nakonec úplně ztichl, 65 % účastníků pokračovalo v aplikaci šoků až do nejvyšší úrovně, pokud jim to bílý plášť nařídil.
Výzkum nám ukázal znepokojivou moc a sílu autority a potvrdil, jak snadno se vzdáváme své morální autonomie a osobní zodpovědnosti, pokud jsme pod vlivem výrazného symbolu moci.
Přestaň blbnout a zamysli se trochu
Tato zjištění nám odhalují rizika kolektivního prostředí a jeho zhoubný vliv na individuální úsudek. Ačkoliv je v nás potřeba sounáležitosti hluboce zakořeněná, naší jedinou obranou proti ztrátě racionality zůstává vědomá a soustavná snaha o kritické myšlení a sebereflexi. Musíme se aktivně učit rozlišovat mezi vlivem silných emocí a reálnými fakty.
S pochopením dynamiky davu získáváme další cenné nástroje pro udržení zdravé a racionální společnosti. Pouze uvědomělý člověk, který chápe mechanismy kolektivní zaslepenosti, dokáže účinně odolat tendencím a projevům davové psychózy.
Zachování rozumného úsudku je aktem osobní i společenské odpovědnosti.
---
Poznámka: Jakákoliv podobnost s tvým mentálním nastavením je náhodná.
