Článek
Oba zjevně mluví česky, ale jakmile dojde na sociální téma a politiku, přepínají na dva naprosto odlišné jazyky. Mezi Panem Velechytrým a Slečnou Přemoudrou se stupňuje nedůstojný, zákeřný a bezpochyby zbytečný souboj o jednu jedinou pravdu. Černou, nebo bílou.
Jsme už dlouho nesmiřitelně rozděleni. Mnohem víc než tradiční levičáci a pravičáci, liberálové a konzervativci, chytráci a pitomci. Je to přetahovaná dvou základních lidských potřeb. Jistoty a smyslu. A populisti z toho těží maximum, hrnou lajky hráběmi a hýkají při tom blahem.
Emoce vítězí nad rozumem: Hledá se Ochránce
Pro tu část voličské základny, nazvěme ji „Velechytráci“, není politika otázkou faktů, dat, rozpočtových pravidel nebo složitých reforem. Pro ně je to především vztah. Vazba mezi „námi dole“ a „jedním silným Ochráncem nahoře“. Ten všechno zařídí, udělá pořádek a dá nám víc. Víc čehokoli. Když takový lídr pronese hesla jako „Makáme“ nebo „Oni vám lžou a já se o vás postarám“, Velechytráci v tom nevidí laciný marketing, ale osobní slib a projev solidarity nebo empatie. Nastupuje hřejivý pocit u srdce a přesvědčení, že konečně někdo naslouchá, rozumí jejich obavám, strachům a zmatení, a je odhodlaný se za ně postavit, vybojovat pro ně něco, co si zaslouží.
Tato víra samozřejmě nemá kořeny v analytické části mozku. Jakmile se Pana Velechytrého zeptáte, proč volí právě tohoto lídra, zpravidla nepřichází žádný racionální argument. Spíše instinktivní odpověď „Protože aspoň něco dělá!“. V jejich světě, který je často plný existenčních obav a nejistoty, je komplexnost a kritické myšlení bolestivé a únavné. Proto se drží jednoduchých spojení jako „Oni proti nám“, „Dřív bylo líp“, „Teror z Bruselu“ nebo „Média nám lžou“. Tyto věty fungují jako psychologické kotvy, které dávají řád chaosu, ve kterém se cítí být ztraceni. Jednoduché výsledky složitých rovnic, kdy na správnosti zas tak moc nesejde.
Každý pokus o rozumné vysvětlení nebo vyvrácení těchto hesel pak Velechytří vnímají jako útok na jejich přesvědčení, jedinou existující pravdu, na jejich zdroj jistoty. Reagují proto často podrážděně nebo agresivně v rozhovorech i diskusích napříč sítěmi. Nebrání tím ani tak toho svého konkrétního politika, jako spíš vlastní pocit bezpečí.
Racionalita vs. instinkt: Hra, kde rozum prohrává
Fenomén marného střetu racionality s emocí v politice samozřejmě není českým specifikem. Je nesčetněkrát popsán v řadě odborných studií. Dáme příklad ve stylu „američtí vědci zjistili“? Jeden zvídavý profesor Drew Westen z Emory University zkoumal, proč emoce často drtivě vítězí nad racionálním uvažováním. Ve své knize The Political Brain svá zjištění vysvětluje takto: „Když voliče konfrontuješ s důkazy popírajícími jejich přesvědčení, nereagují logickou analýzou. Místo toho aktivují emoční mozková centra. Jejich mozek místo hledání pravdy prahne po způsobu, jak své původní přesvědčení obhájit. To vede k všeobecně známému potvrzovacímu zkreslení (confirmation bias). Jejich původní víra je tím posílena, místo aby byla narušena.“ Zjevně smutné čtení.
Na druhé straně stojí „Přemoudří“. Jsou to voliči sázející na rozum, vzdělání a logiku. Ti věří, že svět lze vysvětlit a řídit fakty, daty a kritickým myšlením. Chtějí mít kontrolu nad životem skrze pochopení pravidel. Pro Přemoudré je frustrující vidět, jak jejich racionální argumenty narážejí na emočně opevněnou zeď. Narážejí v místě, kde ti druzí dávno ztratili víru, že je zdravý rozum ochrání.
Volby jsou tedy z psychologického hlediska pouhou hrou s emocemi. Populista umí vyvolat strach, hněv nebo pocit sounáležitosti. Hraje na mnohem silnější strunu než ten, kdo má v ruce „jen“ prokazatelnou pravdu nebo analýzy. Přemoudří populistu nenávidí. Velechytří ovšem právě v tom vidí jasné potvrzení, že on se za ně postavil proti všem nahoře. Proti všem těm, kteří pohrdají jejich vysokou školou života. Abraham Maslow prostě jen jedny strčil do sklepa a jiné na půdu své pomyslné pyramidy.
Cesta ven: Přestaneme se navzájem srážet?
Tato fakta potvrzují jediné. Psychologický marketing drží politiku pevně pod krkem. Je to bizarní mocenská hra. Vítězí ten, kdo umí vyvolat strach a nejlépe zneužít emoce, pudy a nejnižší instinkty ve svůj prospěch. Přesvědčit lidi, aby si pod sebou řezali větev s přesvědčením, že je to ten jediný správný nápad. Kampaně a samotné volby jsou primárně o emocích. Fakta a racionalita vždy klopýtají až na chvostu priorit. A to je náš společný problém.
A bude to čím dál větší problém, pokud se nezačnou Velechytří a Přemoudří navzájem poslouchat a respektovat. Protože jestli se Pan Rumíček konečně nepřestane bát, že ho všichni moudří vzdělanci chtějí podvést a Madam Lattéčko neustoupí ze svého přesvědčení, že všichni ostatní jsou hloupější než ona, bude mít populismus globální žně. Hlasité pohrdání jen posiluje iracionální přesvědčení všech vystrašených a motivuje je k ještě zoufalejšímu hledání „Ochránce“.
Pokud se společnost nenaučí tento emoční jazyk dešifrovat, bude volit bezpáteřní psychopaty a přerostlé fracky. Lídry, kterým odpustí i ta nejhorší svinstva. Populista ztratí moc, teprve až se rozdělená společnost naučí mluvit jedním, srozumitelným a hlavně chápavým jazykem. A nic se samozřejmě nezmění, dokud si Velechytří nepřečtou tento článek.
___
Poznámka: Jakákoliv podobnost s tvým mentálním nastavením je náhodná.
